Morzin a Czernin-Morzin – Vivaldi jim věnoval Čtvero ročních dob a oni nám umění a krásu

Vyprávění o rodu von Morzin, Morzinský palác v Praze, Antonio Vivaldi ve službě rodu, Jaromir Morzin a prodej obrazu Hitlerovi, Morzinplatz ve Vídni a milion zlatých na sirotky a postižené děti od posledního z rodu Morzinů

Rod Morzin pochází ze severoitalského Furlánska (Friuli) a patřil k řadě cizích rodů, které se v českých zemích usídlily během třicetileté války a získaly zde značný majetek za své služby císaři. Za prvního doloženého předka je pokládán Anselm rytíř z Mohru, který žil v první polovině šestnáctého století a za statečnou obranu města Štýrského Hradce proti tureckým útokům byl roku 1532 jmenován do hodnosti vrchního polního strážmistra (“Ober-Feldwachtmeister“) a byl mu polepšen erb. Původní jméno rodu znělo z Mohru (von Mohr) s trupem mouřenína (německy Mohr) v erbu. Poté, co byl Anselmovi z Mohru za jeho zásluhy na bitevním poli erb polepšen o druhé pole se stříbrnou zdí a cimbuřím (německy Zinne), odvozoval rod od nového erbu označení Mohr - Zinn (= Morzin). Další vylepšení, štítek s císařským orlem, získal Rudolf z Morzinu v roce 1636.

Erb rodu Morzin (děkuji za malbu Lubomír M. Kreuz)

U vzestupu rodu v Zemích koruny české stál Rudolf Morzin, jenž sloužil nejdříve v polském a od roku 1631 v císařském vojsku, v červenci 1631 mu císař Ferdinand II. vydal plukovnický patent, podle něhož měl Rudolf postavit pluk o síle šesti kompanií, každou o stu jezdců arkebuzírů. Ke konci roku získal patent, s nímž se stal plukovníkem nad tisícem jezdců. Díky vojenským úspěchům získal v říjnu 1633 první generálskou hodnost, generál polní strážmistr (General-Feld-Wachtmeister), nad jízdou a pěchotou. O tři roky později se stal generálem polním zbrojmistrem (GeneralFeldzeugmeister). Vrcholem jeho kariéry se stalo jmenování polním maršálkem saského vojska v roce 1638. Bojoval v mnoha taženích třicetileté války i v mnoha bitvách.

Již v roce 1632 byl i se svým mladším bratrem Pavlem povýšen do stavu svobodných pánů s českým inkolátem, v roce 1636 do hraběcího a 1642 do českého hraběcího stavu. Při zavraždění císařského generalissima Albrechta z Valdštejna v roce 1634 patřil Morzin k těm jeho důstojníkům, kteří prokázali věrnost císaři, a za tuto službu dostal odměnou podkrkonošské panství Vrchlabí. Kamil Rudolf zemřel bezdětný v roce 1646 a jeho statky převzal bratr Pavel.

Starší větev rodu představovali potomci syna výše uvedeného Pavla: Jana Rudolfa z Morzinu (1641–1702 a jeho manželky Evy Konstantiny rozené Vratislavové z Mitrovic. Tato větev vyhasla Františkem Xaverem z Morzinu v roce 1791.

Mladší větev představovali potomci druhého syna Rudolfa: Ferdinanda Matyáše (1642—1725) a jeho manželky Kateřiny z Pfürdtu. Tato větev vymírá po meči Vincencem z Morzinu (1808–1882). Příjmení Morzin pak pokračovalo po přeslici jako rod Czernin-Morzin. A to skrze jedinou dceru Rudolfa Morzina (1801 -1881) a hraběnky Philippiny Swéerts-Sporck (1808 -1834) Marii Aloysii (1832-1907), která se vdala za Hermanna Czernina (1819 -1892). Dne 30. listopadu 1907 pak požádal její syn Rudolf Czernin císaře o spojení jmen a erbů rodů Morzinů a Czerninů a dále pro každého nejstaršího syna svých mužských potomků. Tuto žádost podpořil 7. dubna 1908 c. k. ministr vnitra Richard svobodný pán Bienerth přímo u císaře Františka Josefa I., který ji schválil zvláštní milostí 18. dubna 1908.[1] Vzniká tak rod Czernin-Morzin, který pokračuje až do dnešních dnů.[2]

Vrátíme se nyní na začátek rodu a opustíme genealogii. Jediným stavebním počinem spojeným se jménem Rudolfa z Morzinu bylo založení rodinné hrobky v kostele sv. Tomáše při klášteře augustiniánů na Malé Straně v Praze, do níž byl po své smrti pohřben. Krypta je kryta náhrobním kamenem, který nese znaky rodů Morzinů, Kyšperských z Vřesovic (podle Rudolfovy manželky Sabiny Silvie rozené z Vřesovic) a Hrzánů z Harasova (podle Pavlovy manželky Marie Alžběty rozené Hrzánové z Harasova). Pavel také koupil mj. několik sousedních domů na Malé Straně v dnešní Nerudově ulici v Praze, ale honosný reprezentativní palác zde vystavěl teprve jeho vnuk Václav z Morzinu.

Morzinský palác v Nerudově ulici

Ze starší větve rodu pocházel asi nejvýznamnější Morzin, a to Václav (1675–1737). Za manželku měl uherskou hraběnku Marii Katharinu Erdödy ab Monyorőkerek et Monoszlő (1679-1750). K jeho stavebním počinům patřila rozsáhlá přestavba rodového paláce v Ostruhové (dnes Nerudově) ulici na Malé Straně v letech 1713–1714, která je považována za dílo Jana Blažeje Santiniho-Aichla a na níž se mistrovskou sochařskou výzdobou podílel rovněž Ferdinand Maxmilián Brokoff. Nad portály jsou umístěna alegorická poprsí Den a Noc a na atice stojí alegorické sochy Čtyř dílů světa. Nad průčelím je balkon, který podpírají sochy Maurů z erbu Morzinů. Palác patří k vrcholným dílům barokní palácové architektury v Praze. Také zde působila slavná šlechtická kapela Morzinů, kde byl maestrem kapelníkem sám velký skladatel Antonio Vivaldi, protože Václav byl hudbymilovný mecenáš. Právě Václavovi věnoval Vivaldi cyklus koncertů Il cimento dell’armonia e dell’inventione obsahujících Čtvero ročních dob.

Dedikace Vivaldiho hraběti z Morzinu (wikipedie)

Václav z Morzinu (Wikipedie)

Dalším zajímavým členem rodu by velkopřevor českého velkopřevorství Řádu maltézských rytířů Karel Josef Morzin (v úřadu 1835-1846). Byl synem Karla Josefa Franze Morzina a Marie Wilhelminy, rozené svobodné paní Reisky z Dubnice. V osmi letech byl přijat do Řádu, byl mecenášem umělců a povolil, aby se v pražském paláci velkopřevorů pořádaly výstavy Krasoumné jednoty. Byl komoří, rada a generál major jezdectva, působil i jako zplnomocněný ministr císařského dvora. Jako první inicioval jednotný vzhled oděvu členů Řádu (1837). [3]

Erb velkopřevora Karla Josefa z Morzinu (děkuji za malbu Lubomír M. Kreuz)

Ovšem stinnou stránkou velkorysé mecenášské činnosti Morzinů byly vysoké finanční závazky. Rod se již od 18. století potýkal i s finančními potížemi a téměř astronomickými dluhy, které se až do 20. století nikdy nepodařilo uspokojivě vyřešit. I Morzinský palác musel za první ČSR Jaromír Czernin-Morzin prodat Rumunsku, které si zde zřídilo své velvyslanectví. Jaromír byl synem Rudolfa Hermanna Czernin-Morzin (1881-1928), a jeho manželky Very, roz. princezny zu Hohenlohe-Waldenburg-Schillingsfürst-Kaunitz (1882-1940). Jaromir Czernin Morzin je také známý jako muž, který prodal Adolfu Hitlerovi obraz Alegorie malířství od Jana Vermeera van Delft. O prodeji tohoto díla přemýšlel Jaromír kvůli finančním těžkostem. Nakonec byl obraz odprodán v říjnu 1940 Adolfu Hitlerovi pro Linzer Sammlung za cenu 1,65 mil. RM. Jaromir i jeho synové později tento prodej rozporovali jako prodej pod nátlakem. Rodina se obraz snažila dlouho získat zpět. V březnu 2011 však rakouské soudy rozhodly, že prodej z roku 1940 byl zákonný, a proto návrat rodině nepřicházel v úvahu.[4] Jaromír byl několikrát ženat a po konfiskaci majetku v roce 1945 dožil svůj život v bavorském Mnichově u své sestřenice Emmy Weikersheim a stejně jako ona zde vyučoval jazyky.[5]

Úplně posledním mužským potomkem rodu Morzin byl hrabě Vincenc Morzin (1808–1882, Vincenc byl vzdálený strýc Rudolfa Czernin-Morzina – syna Marie Aloysie (1832-1907)), c. k. komoří, plukovník a čestný rytíř Maltézského řádu. Byl znám jako velký filantrop. Vzpomínkou na Morziny je dnešní vídeňské náměstí Morzinplatz, které bylo pojmenováno v roce 1888 po Vincencovi, který věnoval městu Vídni milion zlatých pro chudé, sirotky a tělesně postižené děti – zejména epileptiky. Tak důstojně završil dlouhé dějiny rodu Morzin. [6]

Morzinplatz – zde bylo za války sídlo gestapa, pomník obětem nacismu a fašismu (wikipedie)

Hrob Vincenze Morzina (wikipedie)

Je pochován v čestném hrobě na Centrálním hřbitově ve Vídni[7] a na jeho pomníku je vyznačeno, že jím rod vymřel.

DER LETZTE SEINES STAMMES.

[1] Blíže FIALA, Michal – KOBLASA, Pavel – ŽUPANIČ, Jan: Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra, Praha, 2014, s. 135-136

[2] https://genealogy.euweb.cz/bohemia/morzin.html#MAR

[3] BUBEN, Milan, České velkopřevorství řádu maltézských rytířů v dějinách, Praha, 2022, s. 154

[4] HOŘEJŠ, Miloš, Mezi dvěma světy, In: Securitas Imperii 30, 01/2017, s. 28-29

[5] HOŘEJŠ, Miloš, Mezi dvěma světy, In: Securitas Imperii 30, 01/2017, s. 30

[6] https://www.geschichtewiki.wien.gv.at/Vinzenz_Morzin

[7] Zentralfriedhof, Ehrengrab, Gr. 14A, Nr. 25