Mezi aristokraty a jejich paláci na ostrově svatého Ludvíka v Paříži

Île Saint-Louis, známý v češtině jako Ostrov svatého Ludvíka, je jedním ze dvou posledních přirozených ostrovů na řece Seině v Paříži a je v rámci Paříže zcela vyjímečný. Svou historií a obyvateli.

Île Saint-Louis, známý v češtině jako Ostrov svatého Ludvíka, je jedním ze dvou posledních přirozených ostrovů na řece Seině v Paříži. Tím druhým je Île de la Cite s katedrálou. Malebný ostrov, který se nachází v samotném srdci města, je známý svou historickou krásou a klidnou atmosférou, která kontrastuje s rušným životem pařížských ulic. Ostrov byl vždy velmi noblesním místem a dodnes tak působí. Bělost a strohost elegantních fasád domů a paláců korespondují s aristokratickými názvy nábřeží. Nábřeží Orleans, Anjou, Bourbon jsou názvy kdysi panujících dynastií Francie. Procházka po ostrově je jako cesta zpět v čase. Úzké uličky, kamenné chodníky a klidná atmosféra dělají z Île Saint-Louis ideální místo pro odpočinek a útěk od ruchu velkoměsta. Mnoho návštěvníků sem přichází, aby si užili klidné procházky podél břehů Seiny, kde mohou obdivovat krásu historických budov a mostů, které spojují ostrov s okolními částmi Paříže.

Všechny fotografie autor

Místní obyvatelé vždy říkávají, že jdou do Paříže, když opouštějí ostrov, i oni vnímají výjimečnost svého domova. Navzdory své historické atmosféře je však Île Saint-Louis stále živým a pulzujícím místem. Ostrov je sídlem mnoha obchodů, restaurací a kaváren. Mezi oblíbené podniky celé Paříže patří slavná zmrzlinárna Berthillon, která je známá svou vynikající řemeslnou zmrzlinou a sorbety. Rodina Berthillon se těší výjimečnému postavení, a to jistě zaslouženě. Při svatbě vnučky zakladatele Raymonda Berthillona byl natažen červený koberec od podniku skrze Rue de Saint Louis až k jedinému farnímu kostelu ostrova Saint-Louis-en-l’Île a policie uzavřela ulici, což kvůli soukromým slavnostem jinak nikdy nečiní. Farní kostel je zasvěcen králi Ludvíku IX. Svatému a je ze 17. století. Odkazuje nás k dávnější historii ostrova.

Île Saint-Louis byl původně dvěma samostatnými ostrovy, Île aux Vaches a Île Notre-Dame. Pásl se zde dobytek na rozsáhlých pastvinách a svá hospodářství zde měli kanovníci z katedrály Notre-Dame. Na polích ostrova měl Ludvík IX. pasovat svého syna, budoucího krále Filipa III. Smělého, na rytíře před jejich odjezdem na osmou křížovou výpravu,[1] a zazněla zde společná modlitba křižáků. Jejich cesta do severní Afriky byla daleká a naplněná strázněmi. Svatý Ludvík se z ní nikdy nevrátil, ani mnoho křižáků, ale ostrov si později ponechal jeho jméno.

V 17. století byly tyto dva ostrovy spojeny a přeměněny na současný ostrov, a to za Ludvíka XIII, který zde plánoval vytvořit luxusní obytnou čtvrť. Tento plán byl časem úspěšně realizován a ostrov se stal domovem mnoha bohatých rodin a významných osobností té doby. Byť z počátku stará šlechta velmi nerada opouštěla čtvrť Marais, kde měla své paláce a na ostrově se usazovali spíše vysocí královští úředníci a rychle zbohatlí patricijové, již často s erbem a velkým majetkem.

To byl i příklad Claudea de Bullion. Což byl zámožný právník pařížského parlamentu, ministr krále Ludvíka XIII. a finanční superintendent. Čili úřední opora královské moci. Pro něj byl vystavěn slavný palác Lambert na 2 Rue Saint-Louis en l’Île. Mezi pozdějšími majiteli nalezneme markýze du Châtelet nebo polská knížata Czartoryski či rodinu Rotschildů. Dnes palác vlastní francouzský magnát Xavier Niel. Mj. spoluvlastník mediální skupiny Le Monde.

Dalším unikátem zdejší architektury je palác Lauzun na 17 Quai d’Anjou, První majitel, bohatý obchodník Charles Gruyn, chtěl demonstrovat svůj úspěch tím, že si nechal postavit na ostrově soukromé sídlo. Aby to mohl udělat, v roce 1656 požádal o projekt architekta Charlese Chamoise (architekt mnoha ostrovních staveb vedle známějšího architekta Le Vau). Ale je to jméno dalšího majitele, který dal paláci jeho jméno: Antonin Nompar de Caumont, vévoda z Lauzunu. Šlechtic známý svou drzostí, ale i šarmem a četnými milostnými eskapádami, o kterém se říkalo, že byl tajným manželem Anny Marie Louise d’Orléans, vévodkyně z Montpensier, zvané Grande Mademoiselle, sestřenice Ludvíka XIV. Rychle se stal oblíbencem Ludvíka XIV. , který si ho všiml v domě hraběnky ze Soissons pro jeho svobodomyslnost a postupně ho jmenoval guvernérem Berry , polním maršálem a generálplukovníkem dragounů. Milostná dobrodružství svůdníka Lauzuna byla tehdy velmi známá.

V roce 1842 palác získal bohatý milovník umění baron Pichon a po rozsáhlých restaurátorských pracích mu vrátil bývalou slávu. Aristokrat pronajal část prostor spisovatelům: Charlesi Baudelairovi, Théophileovi Gautierovi a Rogeru de Beauvoirovi, kteří vedli bohémský život a pořádali večeře, kde konzumovali zelený džem, zejména vyrobený z hašiše, a tak vytvořili slavný „Hašišový klub“. Po Pichonově smrti byl palác znovu prodán. V roce 1928 jej získalo město Paříž. Od té doby slouží jako výjimečné místo pro oficiální večeře a recepce, konference atd. Zvenku je těžké uhodnout, že Hôtel de Lauzun, postavený v 17. století, ale mnohokrát restaurovaný a přestavěný, ukrývá na svých dvou patrech a 1 310 m² nádheru hodnou benátských paláců: dřevěné stropy vyřezávané „à la française“ nebo ploché a malované stropy „à la italien“.

Vévoda Lauzun a jeho palác (wikipedie)

V ulici Rue de Saint Louis se taktéž nachází nepřehlédnutelný palác zdobený chimérami, který v roce 1719 získal markýz Jean-François Guyot de Chenizot. V tomto paláci později žila také Madame Tallien se svým prvním manželem, panem de Fontenay. Thérésa Tallien rozená hraběnka Cabarrus se narodila 31. července 1773 do francouzské aristokratické rodiny usazené ve Španělsku. Madame Tallien patří k zajímavým ženám období francouzské revoluce a prvního císařství Napoleona.

Palác s chimérami

Ve věku kolem patnácti let se provdala za markýze Devina de Fontenay, bankéře, velmi bohatého obchodníka a poradce parlamentu v Bordeaux, ale také smyslného libertina nepříliš hezkého vzhledu. V manželovi viděla možnost se prosadit v Paříži. Pořádala zde salon, kde přijímala významné osobnosti, které se staly klíčovými aktéry té doby. Po vypuknutí revoluce prchla s manželem do Bordeaux a brzy se rozvedla. Ale i sem dorazil revoluční teror. Každý den se na bývalém náměstí Place Dauphine, kde byla instalována gilotina, stejně jako na náměstí Place de la Révolution v Paříži, konají nové popravy. Byl zřízen dozorčí výbor a revoluční tribunál a Thérésa spadala pod zákon o podezřelých a byla zatčena. Někde v době zadržení se setkala s Jeanem-Lambertem Tallienem, komisařem Konventu, který dorazil do Bordeaux, aby prosazoval politiku jakobínů. Thérèse byla uvězněna v pevnosti Hâ, kde se setkala s Tallienem, který ji brzy osvobodil a stal se jejím milencem a i manželem. Mezi prosincem 1793 a březnem 1794 se počet poprav v Bordeaux snížil téměř o polovinu. „Už několik měsíců jsem ani jednou nešla spát, aniž bych někomu zachránila život,“ píše Tallien. Díky svým přímluvám pomáhala odsouzeným a získala přezdívku Panna Maria Dobré Pomoci. Později byl pár povolán do Paříže, kde Tallien musel vysvětlovat svoji revoluční laxnost i svůj vztah s Madame Tallien před Robespierrem, ale jeho vysvětlení byla pro Robespierra nedostatečná. Madame Tallien byla uvězněna. Teprve smrt Robespierra a konec revoluční vlády jakobínů jí zachránily život. Později následoval rozvod s Tallienem.

Madame Tallien ve vězení v Bordeaux a stejná žena na anonymní miniatuře z doby dřívější. Zdánlivý kontrast byl charakteristický pro bouřlivou dobu konce 18. století.

V následujících letech se Thérèse setkávala s významnými muži své doby a navázala s nimi duchovní i mnohé milostné vztahy. Nakonec se u své přítelkyně Madame de Staël seznámila s Françoisem Josephem de Riquetem, hrabětem z Caramanu, který se s ní 9. srpna 1805 oženil. Později se François stal knížetem z Chimay a Thérèse zemřela jako kněžna Chimay. [2]

Ostrov svatého Ludvíka je opravdovou perlou v srdci Paříže, kde se historie, kultura a moderní život dokonale prolínají. Je velmi francouzský v tom nejlepším slova smyslu. Každý dům a palác si zde nese svojí hlubokou historii, kterou je tolik zajímavé poznávat s šálkem kávy a třeba i zmrzlinou od Berthillona, protože ostrov není mrtvým skanzenem, ale dál a dál píše příběhy svých obyvatel a obyvatelé píšou příběh svého ostrova.

[1] Osmá křížová výprava byla druhá křížová výprava zahájená Ludvíkem IX. Francouzským, tato v roce 1270 proti dynastii Hafsidů v Tunisku. Králi se nelíbil vývoj v Sýrii, kde na zbylé křižácké državy dotírali muslimové. Křížová výprava neměla žádné výrazný dopad, protože Ludvík krátce po příjezdu na břehy Tuniska zemřel na úplavici. Mezi křižáky a Hafsidy byla vyjednána tuniská smlouva. K žádným územním změnám nedošlo, i když křesťanům byla udělena obchodní a některá politická práva. Křižáci se brzy poté stáhli zpět do Evropy.

[2] Kníže z Chimay je titul belgické a nizozemské šlechty spojený s městem Chimay v dnešní Belgii. Titul v současné době drží Philippe de Caraman-Chimay, 22. kníže z Chimay (nar. 1948). Hlavním sídlem knížecí rodiny je hrad Chimay ( francouzsky : Château de Chimay ), který se nachází ve městě Chimay v belgické provincii Hainaut.