Maxmilián Josef z Lambergu – moravský Démokritos

Loučka, malebná vesnice v dnešním okrese Vsetín, je domovem dnes velmi zchátralého historického zámku a kdysi velkého příběhu osvícenství na Moravě. Jedná se nevelké venkovské sídlo, které bylo kdysi součástí lenního systému olomouckých biskupů, kteří statek propůjčovali svým leníkům (manům), kteří sídlili na zdejší tvrzi. Současný zámeček vyrostl patrně ve druhé polovině 17. století. V 18. století nastává doba největší slávy zdejšího zámku, a to za hraběte Leopolda z Lambergu (1732–1808), jenž Loučku držel v letech 1769–1803. Tehdy se z nevelkého venkovského sídla stalo jedno z center moravského osvícenství, navštěvované četnými hosty. Jedním z nich byl také Leopoldův starší bratr Maxmilián Josef z Lambergu (1729–1792), přívrženec reformního úsilí císaře Josefa II., autor několika francouzsky psaných knih a filozofických pojednání, který byl ve své době nazýván „moravským Démokritem“. Sám sebe žertovně nazval Demokritos dulcior, neboť dle svých slov měl být k lidstvu více shovívavý než antičtí filozofové, protože se ve svých spisech nevysmívá lidem, ale jejich systémům a předsudkům.

Loučka (foto Mgr. Pavel Lasztovicza)

Loučka ( foto Mgr. Pavel Lasztovicza)

Kostel Dobrého pastýře ( foto Mgr. Pavel Lasztovicza)

Maximilián a Leopold jako synové hraběcí rodiny prodělali ve svém mládí kavalírskou poznávací cestu, ale ta se již lišila od kavalírských cest jejich předchůdců v době renesance. V 16. a 17. století mladí šlechtici z našich zemích odjížděli na cizí dvory a univerzity, kde se zapisovali ke studiu na pár semestrů a takto vystřídali několik univerzit. Poznávali sice dvorské mravy, šerm či tanec, ale přiváželi si jen kusé vzdělání. Leopold a Maximilián prodělali moderní způsob kavalírské cesty odpovídající 1. polovině 18. století. Plně studovali ve Vratislavi, Berlíně a Halle a až následně podnikli kavalírskou cestu po Francii (strávili tři roky v Paříži) a Nizozemsku. V Paříži se seznámili s osvícenskými myšlenkami a veskrze novými trendy v umění. Učaroval jim ruch velkoměsta, zdejší nádherná společnost, myšlenkový hodokvas a vědy. Jistěže i lesk královského dvora a nepochybně i rokokových dam. 18. století bylo v Evropě zejména stoletím francouzským. Je příznačné, že se právě zde roku 1757 Maximilián seznamuje s Giacomem Casanovou. Giacomo byl tehdy na vrcholu svého tvůrčího a dobrodružného života. Setkají se v životě ještě několikrát osobně a dopisují si i v době, kdy je Casanova již na Duchcově a Lamberg v Brně. Maximilián se již v Paříži projevoval jako velmi výřečný a duchaplný intelektuál. Oblíbený i v tak vysoce náročném prostředí jako byla francouzská šlechtická společnost.

Albrecht von Haller (wikipedie)

Casanova (wikipedie)

Jean le Rond d’Alembert (wikipedie)

Na svých cestách se setkal s Karlem Evženem Württemberským a v roce 1761 vstoupil do jeho služeb jako tajný rada a doprovázel ho na jeho cestě do Itálie. V roce 1764 v Augsburgu nastoupil do funkce nejvyššího dvorského maršálka, tajného rady a ministra konference u tamního biskupa Josefa Ignáce Filipa Hesensko-Darmstadtského. Tohoto místa se v roce 1769 vzdal, aby podnikl delší cestu do Itálie, na Korsiku a až do Tunisu. Svou dvouroční cestu popsal ve své knize Memorial d’un Mondain (Zápisník světáka), která také obsahovala četné další eseje a úvahy na nejrůznější témata. Byl považován za velkého učence a dopisoval si s Davidem Humem, Jean-Baptistem le Rondem d’Alembertem, Voltairem, Albrechtem von Hallerem a Francescem Algarottim. Mluvil několika jazyky (italsky, francouzsky, anglicky, španělsky), byl klasicky vzdělaný a matematicky nadaný, uplatnil se jako vynálezce a vlastnil cenný kabinet fyziky. Sepsal množství spisů ve francouzském jazyce. Byl zastáncem tolerance, kritického rozumu a podporoval reformní úsilí císaře Josefa II. Zajímal se i o alchymii a kabalu a byl svobodným zednářem. Ovšem jeho materiální zabezpečení bylo po celý jeho život spíše nevalné.

Erb rodu Lamberg (autor Mgr. Pavel Lasztovicza)

David Hume (wikipedie)

Po návratu z cest v roce 1774 se Maximilián trvale usadil v Brně, kde patřil k předním osobnostem osvícenské aristokratické společnosti. I jeho bratr Leopold se usadil na Moravě. Mj. i na manském statku olomouckých biskupů Loučka, kde vystavěl letohrádek, a které pořídil po svém sňatku s hraběnkou Marií Valpurgou della Rovere-Montelabata. Loučka byla poblíž Valašského Meziříčí a Bystřice pod Hostýnem. Stala se společenským kadlubem, kde se setkávali moravští aristokraté spojení přátelskými či rodinnými vazbami, ale i zájmem o osvícenské myšlenky a vědu.

Maximilián byl také spoluzakladatelem tzv. Patriotické společnosti a podílel se také na vzniku nových vzdělávacích institucí v Brně. Častým hostem byl v Olomouci u svého přítele, olomouckého arcibiskupa Antonína Theodora z Colloreda a jeho předchůdce Maxmiliána z Hamiltonu, pobýval také na zmíněném zámku Loučka u svého mladšího bratra Leopolda. Hrabě Maxmilián Josef z Lambergu zemřel na zámku olomouckých arcibiskupů v Kroměříži 23. června roku 1792 a jeho dětmi, které měl s Marií Josefou z Dachsbergu, pak pokračovala moravská linie později knížecího rodu Lamberg. Bratr Leopold umírá roku 1804 bez přeživších potomků. [1][2]

Maximilián byl jedním z moravských aristokratů, který se stal významným mostem mezi tehdejší francouzskou osvícenskou myšlenkovou kulturou a našimi zeměmi. Tito vzdělaní aristokraté ve svém souhrnu a konečném výsledku také pomohli proměnit náš stát a societu v moderní společnost.

[1] KONEČNÝ, Michal, CERMAN, Ivo: Tváře osvícenství; Kroměříž. 2021, s. 129–133

[2] KROUPA, Jiří: Alchymie štěstí. Pozdní osvícenství a moravská společnost 1770–1810; Brno. 2006, s. 103-107