Max Müller, padl v Doněcku - hranice zla a dobra je v srdcích lidí

„Čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. A kdo zničí kousek vlastního srdce?“ — Solženicyn, Souostroví Gulag.

„Čára, jež dělí dobro od zla, protíná srdce každého člověka. A kdo zničí kousek vlastního srdce?“ — Alexandr Isajevič Solženicyn, román Souostroví Gulag.

Zlo a dobro neprochází národy, zeměmi, ani náboženstvími. Hranice není někde tam venku, ale v každém z nás.

Tisová – Eibenberg je malá krušnohorská vesnice, část města Kraslice v dnešním okrese Sokolov v Karlovarském kraji. Osada byla založena horníky v 16. století, kteří ve vrchu Tisovec dobývali měďnatou rudu. Po vyčerpaní dostupných ložisek mědi nový rozvoj Tisové zajistili obchodníci Josef Keylwerth a Friedrich Landrock, kteří huť přebudovali na třípatrovou budovu přádelny a vybavili ji anglickými stroji na spřádání bavlny. Pracovalo zde mnoho dělníků a přadláků [1], kteří se hlásili k německé národnosti. Vesnice neměla vlastní kostel, jen hřbitov s kaplí, který je dnes opuštěný, protože němečtí obyvatelé museli po válce odejít.

Hřbitov Tisová, všechny fotografie autor pan Lukáš Klein

V torzech mnoha náhrobků nalezneme i následující pomník s nápisem.

Zum stelen Gedenken an useren Sohn u. Bruder Max Müller (*15.8.1923 Eibenberg), Funktruppführer in einen Reg. Stab, gestorben an seiner Vermundung im Kriegslazarett Stalino, am 6.10.1942 in seinem 19.Lebensjahre.

Na památku našeho syna a bratra Maxe Müllera (*15.8.1923 Eibenberg), velitele čety spojařů v plukovním štábu, zemřel na následky zranění ve válečné nemocnici Stalino, 6.10.1942 ve svých 19 letech.

Hier ruht unser guter Gatte u. Vater, Josef Müller, kurbelsticker, geb. 19.4. 1894 – gest. 11.9. 1941¨

Zde odpočívá náš dobrý manžel a otec, Josef Müller, klikový vyšívač, narozen 19.4.1894 – zemř. 11.9. 1941.

Hřbitov v Tisové

Náhrobek M. Mullera

Mladík Max Müller by patrně žil život textilního dělníka či řemeslníka a měl také rodinu. Pocházel z rodiny klikového vyšívače, což je dnes téměř zaniklé řemeslo, přičemž výšivka je nejkvalitnější a nejtrvanlivější forma povrchové úpravy textilu.

Otec Maxe Josef byl nar. 18.4.1894 a děd Maxe byl Adolf Muller z Bublavy čp. 40 (syn Johanna B. /asi Babtista/ Mullera a Kathariny Langové, všichni z Bublavy). Babička Maxe a matka Josefa Mullera byla: Bertha Hoeferová z Bublavy čp. 7, (dcera Johanna B. Hoefera a Marie Steinmuellerové, všichni z Bublavy). Dnešní Bublava byl Schwaderbach. [2] Matriky pro narození Maxe nejsou dostupné.

Narození Josefa Mullera

Otec Maxe uměl vyšívat i zdobné prýmky na uniformy vysokých důstojníků a stranických funkcionářů Třetí říše, kteří Eibenberg připojili k Německu a slíbili prosperitu a věčnou slávu jeho obyvatel. Následně se už místních lidí na nic neptali. Ani na to, zda chtějí umírat za věčnou slávu Říše, a proč za ní vlastně mají umírat. A tak byl mladičký Max Müller odveden do Wehrmachtu jako mnoho jiných mužů z Krušnohoří a poslán na východní bojiště do SSSR jako Schütze. V říjnu 1941 Německá 1. tanková armáda dosáhla města Stalino, což je dnešní Doněck. Od 21. října 1941 do 8. září 1943 bylo město, a nakonec celý Donbas okupován nacistickým Německem. Tam někde sloužil jako štábní plukovní spojař Max. Německá okupace oblasti přinesla jako všude jinde hrůzovládu nacistické ideologie, smrt obyvatel a tisíců Židů, kteří byli zavražděni v doněckém ghettu, stejně jako tisíce vojáků Rudé armády, kteří živořili a umírali v zajateckém lágru poblíž bývalého Paláce kultury kovodělníků.

Na podzim 1943 bylo město i Donbas osvobozeny Rudou armádou a 13 divizí z německé skupiny armád Jih bylo poraženo. To už mladý Max neviděl, protože ležel v hromadném hrobu s tisíci dalšími. Zemřel ve vojenském lazaretu v Doněcku 6.10.1942. Pravděpodobně ani nebyl na pohřbu svého otce a sám zemřel nikoliv mezi zelenými svahy rodného Eibenbergu, ale mezi horami zakrvácených obvazů a nářky jiných studentů, řemeslníků, učitelů a rolníků. Všech těch, které sem dovedli muži s vyšívanými prýmky.

Dnes jsou ostatky Maximiliána Müllera pohřbeny ve společném hrobu na západním okraji města Doněcku, kde je od roku 2003 zřízen hřbitov zemřelých německých vojáků. Je v doněckém okrese Kirovskij, v obci u dolu Lidijevka.[3]

Hřbitov německých vojáků u Doněcku (wikipedie)

[1] Nový zájem na otvírku ložiska mědi přichází v roce 1950, obnovená těžba v Tisovci definitivně skončila konzervací důlních děl v roce 1994.

[2] https://www.portafontium.eu/iipimage/30064384/kraslice-107_2830-n?x=49&y=385&w=841&h=383

[3] https://kriegsgraeberstaetten.volksbund.de/friedhof/donezk-sammelfriedhof