Boží muka zvaná marradasky se nacházejí na severním okraji zámeckého parku Hluboká nad Vltavou, při cestě do Staré obory. Jsou památkou na Dona Baltasara Marradase, Vich, Pallás y Manrique. Velmi zajímavé pobělohorské osobnosti.
Boží muka se nacházejí na severním okraji zámeckého parku Hluboká nad Vltavou, při cestě do Staré obory. Tvoří je kulatý sloup sestavený z tesaných kamenných kusů na válcovém podstavci, na hlavici sloupu je hranolový nástavec s erbem, nahoře s koulí a křížkem. Boží muka jsou kulturní památkou od roku 1958.
Není to náhodou, Boží muka jsou druhem tzv. marradasek, které jsou pojmenovány dle generála Dona Baltasara Marradase, který je nechával budovat za třicetileté války na svých jihočeských panstvích. Objekty se vyznačují válcovým dříkem sestaveným z kamenných segmentů, deskou s kaplicí, další deskou s vrcholovitou hranolovitou nástavbou a kovaným křížem se dvěma příčnými rameny. Hlubocká boží muka nesou erb Marradase – mj. zlaté svatojakubské poutnické mušle v modrém poli.
Don Baltasar pocházel z tehdejšího království Valencie. Byl synem dona Gaspara Marradese y Soler, Senora de la Baronía de Sallent a jeho manželky doni Anny Vich y Manrique de Lara. A vnukem Juana Luíse Marrades y Soler, místokrále a generálního kapitána Mallorky a doni Juany Ladrón de Pallás de Vilanova y Centelles.
Sám Don Baltasar jako mladík vstoupil do prestižního řádu Sv. Jana Jeruzalémského v roce 1585. Stal se rytířem řádu a komturem řádu ve španělské Almunii. Byl profesním rytířem, tj řeholníkem. Pokud šlo o jeho statky, podařilo se mu v říjnu 1628 získat od papeže Urbana VIII. právo s nimi svobodně disponovat, vykoupené jednorázovým finančním odvodem ve prospěch řádu. Díky tomu mohly Marradasovy pozdější rozsáhlé jihočeské državy zůstat v rukou jeho příbuzných. Založení legitimní rodiny - a tedy zplození řádných dědiců - ovšem u Dona Baltazara nepřipadalo v úvahu, nicméně milostné vztahy mu cizí nebyly.
Marradas byl taktéž plukovníkem španělské armády (Armas del Imperio). Byl vyšším důstojníkem španělských tercií (Sargento Mayor del Tercio de los Espanoles) – tercie byly oddíly španělského impéria a tvořily páteř tamní armády. V bitvě bojovali těžce vyzbrojení kopiníci tercios v sevřených čtvercích, podporováni na křídlech vojáky s palnými zbraněmi. Tercie byly tvořeny rodilými Španěly katolického vyznání, kteří do těchto jednotek vstupovali dobrovolně, z toho pramenilo jejich odhodlání, s kterým bojovali, považovali se za oporu španělského impéria, katolicismu a panovníka.
Don Baltasar nejdříve sloužil řádu maltézských rytířů na moři, kdy podnikal z Malty výpady proti maurským pirátům a následně sloužil dynastii Habsburků na různých bojištích – od válek v Uhersku s Turky, přes Benátsko až Furlandsko, kde v roce 1617 velel pluku kyrysníků.
Baltasar Marradas tedy zasvětil svůj život válce, po angažmá ve Furlandsku se zapojil do českého stavovského povstání už na samém počátku, tj. roku 1618, kdy sloužil pod generálem Buquoyem v jižních Čechách. Z Českých Budějovic podnikal výpady proti městům, která byla na straně stavů. O rok později byl jmenován velitelem pluků, které byly najaté za španělský žold. V době bitvy na Bílé hoře pobýval v Českých Budějovicích, jeho pluk se účastnil bitvy na Bílé hoře pod velením plukovníka Felipeho de Areyzaga. Po porážce povstání byl již roku 1621 povýšen do hraběcího stavu a o rok později se stal i generálem jízdy.
V době pobělohorských konfiskací za své služby císaři získal do vlastnictví např. Hlubokou, Mladou Vožici nebo Červenou Lhotu. Samostatnou kapitolou jeho kariéry válečníka je Valdštejnova éra, neboť počínaje rokem 1625 pod Valdštejnem sloužil, což ovšem nesl velmi těžce. Valdštejn jej suspendoval znovu na hodnost pouhého plukovníka, a to z důvodu, že považoval jeho schopnosti za průměrné. O té doby se datuje nevraživost mezi oběma osobnostmi. Svou houževnatostí a zdatností Marradas dokázal do roku 1631 dosáhnout funkce generál-lajtnanta a podílí se na prvním zbavení Valdštejna velení císařské armády. Jako zemský velitel neúspěšně bránil České království před vpádem Sasů roku 1631. Následně je po návratu Valdštejna této funkce zbaven. Ale právě Marradasův zámek v Hluboké nad Vltavou se pak stal důležitou komunikační centrálou, přes niž proudily klíčové depeše o chystaném definitivním odstranění Valdštejna a jeho spojenců a kde se konaly konspirativní schůzky některých strůjců vévodovy vraždy dokonané v Chebu 25. února 1634. Těsně před „chebskou akcí“ byl hlubocký pán opět jmenován českým zemským velitelem. Když roku 1637 zemřel císař Ferdinand II. a na trůn přišel jeho syn Ferdinand III., který sám jako vrchní velitel císařských vojsk Marradase osobně znal řadu let jako věrného muže habsburského dvora, jmenoval jej českým místodržícím a také tajným radou. Ve funkci českého místodržícího Marradas zemřel v Praze 28. srpna 1638.
Rozsáhlý nemovitý majetek a jeho výnosy umožnily donu Baltasarovi vystupovat jako mecenáš při zadávání četných uměleckých zakázek, které směřovaly přednostně k dílům sakrálního charakteru. Jako člen johanitského řádu obzvláště ctil kult Panny Marie. Vedle financování obrazů s náboženskou tematikou, jež obohatily vybavení řady kostelních interiérů, hrabě přispíval na stavby či úpravy chrámových objektů. Za Marradasovy peníze tak bylo zbudováno například nové průčelí karmelitánského kostela Panny Marie Vítězné na pražské Malé Straně, postavena hrobka v dominikánském chrámu sv. Jiljí na Starém Městě pražském, určená pro příslušníky místní španělské komunity, či zhotoven hlavní oltář v benediktinském Emauzském klášteře. Při českobudějovickém dominikánském klášterním kostele Obětování Panny Marie nechal Don Baltazar obnovit kapli, přiléhající ze severní strany k presbytáři, do níž byl pak v květnu 1634 za jeho osobní přítomnosti slavnostně přenesen starobylý obraz Panny Marie Budějovické.
Velmi zajímavou kapitolou byl milostný život generála. Ač řeholník, tak si rozhodně neupíral milostné vztahy. V Čechách udržoval vztah s mladou vdovou Dorotou rozenou Öllerovou. Její otec Vavřinec Öller svým původem i společenským postavením jednoznačně náležel k čelným budějovickým měšťanům. Dorota měla z prvního manželství syna Matyáše, kterého si Don Baltazar velmi oblíbil, zásadně mu napomohl ke společenskému vzestupu. Na sklonku svého života totiž prosadil, aby byl Matyáš Bartlm povýšen do šlechtického stavu s přídomkem „z Partenau“. Rod Bartlmů z Partenau se pak po několik generací udržel mezi českobudějovickou měšťanskou elitou. Náklonnost mu projevoval i poté, co se svou intimní přítelkyní zplodil vlastního potomka. Generálův nemanželský syn, jenž dostal jméno Gaspar Baltazar Marradas, se narodil počátkem dvacátých let 17. věku. Později působil v habsburské armádě jako rytmistr velící jízdnímu praporci. Na živu byl prokazatelně ještě v září 1659, kdy se zdržoval ve Vídni, pak se však stopy po něm ztrácejí.
Baltasar učinil velkorysý testament ve prospěch svého synovce - univerzálního dědice, své přítelkyně a syna, včetně syna nevlastního. Byl vyvrcholením velké náklonnosti k přítelkyni a jejich dětem, všichni získali skutečně rozsáhlé jmění.
Statky v Čechách tedy držel až do své smrti v roce 1656 Baltasarův synovec Don Francisco de Soler y Marradas hrabě ze Sallentu (syn Baltasarova bratra Jorgeho) Po Franciscovi tyto statky převzal jeho nejstarší syn, císařský dvořan Don Bartolomeo, jenž ale jihočeská panství už roku 1661 prodal Janu Adolfovi I. hraběti ze Schwarzenbergu. Stalo se tak v souladu s poslední vůlí Baltazara Marradase, který své následovníky instruoval, aby všechny nemovitosti nacházející se mimo Španělsko zpeněžili a za takto získané prostředky si koupili statky na Pyrenejském poloostrově. Marradasové tak v Čechách pouze prošli a naše země jim nepřirostly k srdci, ale zanechali zde hlubokou stopu.
Don Baltasar byl řeholník, voják, mecenáš a kavalír. Ale hlavně hrdý Španěl, který nejvíce miloval svou slunnou vlast u středozemního moře.
