Lesk i smutek dam Tereziánského ústavu šlechtičen na Pražském hradě

Byly to dámy ze zcela jiného světa, které odpočívají na břevnovském hřbitově zaniklého Ústavu šlechtičen na Pražském hradě. Pojďme je navštívit do časů, kdy se procházely zahradami Pražského hradu.

Doslova ve stínu zahrady starobylého břevnovského kláštera je hřbitov Břevnov. A až sem zní zvony klášterního chrámu sv. Markéty. Jejich hluboký ton připomíná zvony kostelní věže sv. Jiří na Pražském hradě, kde přímo naproti, za zelenou fasádou Rožmberského paláce sídlil Tereziánský ústav šlechtičen.

A na břevnovském hřbitově je dlouhá řada žulových náhrobních desek (oddíl C), kde spí svůj věčný sen kapitulárky tohoto šlechtického ústavu. Byť zemřely již po roce 1918 a ukončení činnosti Ústavu, tak přesto spočinuly na společném místě, tak jak žily po většinu svého dospělého života. Najdeme zde jména jako Marie von Sporck, Zdenka von Zierotin, Františka Montecuccoli, Josefa Brandisová a jiné. Byly to dámy ze zcela jiného světa, velmi vzdálené představám a pocitům dnešních časů. Ovšem i v jejich době byl Ústav mnohdy považován za anachronimus. Dámy zde vedly důstojný život šlechtičen ze starých rodin výměnou za odříkání i sebeobětování. Na hřbitově nalezneme i hrob jednoho jejich zpovědníka, který znal veškerá tajemství jejich srdcí a navždy je vzal s sebou.

Hrob zpovědníka dam ústavu

THERESIANISCHES ADELIGES DAMENSTIFT

Náhrobní deska s jmény kapitulárek

Hřbitovní místo kapitulárek

Na jedné z desek najdeme jména těchto dam.

Zdenka hraběnka Zierotinová-Lilgenau (1840–1923), kapitulárka a poslední děkanka pražského Tereziánského ústavu šlechtičen. Otec byl hrabě Zdenko Otto Ernst a matkou Gabriela Almásy de Zsadány et Törökszentmiklós. Její předchůdkyni děkanku Žofii Waldstein-Walderode (1760-1818), která vykonávala svou funkci do roku 1818 nalezneme odpočívat v pokoji na Malostranském hřbitově v Praze. Obě byly potomkyně starých moravského a českého rodu Žerotínů a Valdštejnů.

Záznam z matriky farnosti sv. Markéty Břevnov o úmrtí hr. Zierotinové

Tzv. zbožná vzpomínka na hr. Zierotinovou. Ze sbírky Mgr. Pavla Lasztoviczy. Za možnost zveřejnění velmi děkuji

Josefa hraběnka Brandisová (1853–1927) byla dcerou Ferdinanda hraběte Brandise a Žofie rozené hraběnky Fünfkirchenové. Členkou hradčanské nadace se stala roku 1884, kdy získala externí prebendu, na interní místo postoupila o rok později. Její mladší sestra Luisa (nar. 1859) působila jako kapitulárka vídeňského Savojského ústavu šlechtičen. Slavná prvorepubliková dostihová jezdkyně Marie Immakulata (Lata) Brandisová byla její neteří.

Františka hraběnka Montecuccoli-Lederchi (1832–1926), kapitulárka, byla dcerou Alberta hraběte Montecuccoli-Lederchi a Karoliny princezny Oettingen-Wallersteinové. Členkou hradčanské nadace se stala v roce 1863, o dva roky později získala interní prebendu.

Helena hraběnka Boos – Waldeck, kapitulárka (+ 1932)

Záznam o úmrtí hr. Boos-Waldeck

Marie hraběnka von Sporck, kapitulárka (+ 1930), dcera Jana von Sporck a Walburgy, roz. Wieschnik

Záznam o úmrtí hr. Sporckové

Karolína svobodná paní Henniger – Seeberg, kapitulárka (+ 1931)

Záznam o úmrtí sv. paní Henniger-Seeberg

Ústav založila v roce 1755 císařovna Marie Terezie a byl útočištěm pro neprovdané a nemajetné dámy ze starých šlechtických rodů habsburské monarchie. Původně poskytoval podporu celkem 30 svobodným šlechtičnám starším 24 let (v případě osiření jak z otcovy, tak z matčiny strany mohla být věková hranice snížena na 18 let), které prokázaly šlechtický původ 16 předků, byly nemajetné a morálně bezúhonné. [1] Všechny představené ústavu (abatyše) byly arcivévodkyně panujicího Habsburského rodu. Faktickou správu vykonávala děkanka.

Nádvoří bývalého Ústavu v Rožmberském paláci a zahrady Pražského hradu

Ústav se mohl postarat jen o třicet žen a na jedno uvolněné místo čekalo až padesát uchazeček. O jejich přijetí rozhodoval sám císař, který tak dělal zhruba každé tři roky. Proto některým čekatelkám trvalo i dvacet let, než se do Rožmberského paláce dostaly.

Každá dáma měla v paláci třípokojový byt, najala si služebnou a k dispozici měla také velkou společnou knihovnu nebo návštěvní místnost a rentu 600 zlatých ročně (tzv. prebendu). Peníze stačily na živobytí odpovídající šlechtickému postavení. Pro srovnání plat úředníka IX. (druhé nejnižší) hodnostní třídy, kam se řadil například ministerský koncipista, okresní komisař či okresní lékař, činil roku 1873 v závislosti na počtu odsloužených let 1 100 až 1 300 zlatých ročně. Úředník zařazený do VI. třídy, což byl například místodržitelský rada, pobíral mezi 2 800 až 3 600 zlatými. Mzdy v dělnických profesích byly nižší – plat kvalifikovaného dělníka ve velké pražské továrně se pohyboval v závislosti na profesi a podniku v 60. a počátkem 70. let 19. století mezi 400 až 800 zlatými ročně.[2]

Vchod se sloupovým portikem a znakem Ústavu

Ženy byly chudobou obecně ohroženy více než muži – především proto, že jejich tradičním prostorem byla rodina a domácnost. Toto vymezení jim poskytovalo mnohem méně příležitostí k životnímu uplatnění, nežli mužům. Nezřídka se také stávalo, že disponovala-li rodina omezenými finančními prostředky, investovala je raději do vzdělání svých synů, než do zajištění vzdělání či věna dcer. Zatímco synové byli v dospělosti obvykle schopni uživit se sami, dcery zůstávaly až do okamžiku sňatku či zisku jiného zajištění závislé na rodičích. Obecně byly chudobou ohroženy v prvé řadě osiřelé a ovdovělé šlechtičny, které také tvořily hlavní cílové skupiny ženských šlechtických nadací.

Pečeť Ústavu (volná licence wikipedie)

„Kromě prebendy získala každá dáma přijetím do ústavu také postavení na úrovni provdaných dam a stala se tzv. hradčanskou kapitulárkou. Musely dodržovat přísná pravidla. Oblékat se do černého, modlit se několikrát denně, navštěvovat soukromou kapli v kostele Všech svatých, dny trávit psaním dopisů, procházkami a návštěvami. Hosty mohly přijímat pouze ve společenské místnosti, s návštěvou nesměly zůstat samy. Důvodem byla ochrana dobré pověsti šlechtičen, výjimku měli pouze rodiče a sourozenci, jinak musela být rozhovoru přítomna jiná kapitulárka, určená abatyší nebo děkankou. Korespondenci mohly odesílat a přijímat pouze prostřednictvím představených. Ven z hradu do města směly jen za doprovodu dalších dvou členek ústavu, ale veřejné zahrady jim byly zakázané, vracet se musely v deset večer. Když se konal ples, měly povoleno se zdržet o hodinu déle. Nocovat mimo budovu ale bylo přísně zakázáno“.[3]

Přestože pravidla a zákazy, kterými se šlechtičny musely řídit, připomínaly klášterní život, od členek nadace se očekávalo, že nezůstanou v ústraní. Mimo palác měly prezentovat ústav a jeho dobré jméno. Významnou aktivitou proto byla dobročinnost, charakteristický znak aristokracie. Šlechtičny organizovaly a navštěvovaly charitativní společenské akce, pořádaly dobročinné sbírky, šily pro chudé.

Náhrobek děkanky Žofie Waldstein-Walderode na Malostranském hřbitově v Praze

Abatyše Hermína Habsbursko-Lotrinská (1839-1842), volná licence wikipedie

V objektu hradčanského ústavu šlechtičen pobývalo v listopadu roku 1918 15 z celkem 29 kapitulárek, které měly být z rozhodnutí ministerstva vnitra v nejbližší době vystěhovány. Institutu přitom neměla příslušet žádná kompenzace s výjimkou poskytnutí finančních prostředků odpovídajících nákladům za vystěhování dam a pronájem náhradního bydlení. K 1. květnu 1919 byl Tereziánský ústav šlechtičen na Pražském hradě oficiálně rozpuštěn. Ministerstvo vnitra však rozhodlo že nadační požitky dam budou nadále vypláceny, a to až do okamžiku jejich úmrtí. Zejména v prvních měsících a letech po vyhlášení samostatnosti sílily hlasy volající po radikálním vypořádání se s bývalými šlechtickými institucemi: Například dne 8. ledna 1920 zveřejnil jistý Jaromír Klíma na titulní straně levicově orientovaného Večerníku Práva lidu plamenný článek s příznačným titulem „Pobělohorská banda drancuje dosud naši vlast!“.[4] Dámy následně žily jako soukromnice v obydlích v Praze a stále pobíraly prebendu. Nadace přečkala se šrámy konec první republiky i německou okupaci a počet kapitulárek se stále snižoval vzhledem k jejich vysokému věku. Poslední abatyší byla arcivévodkyně Marie Anunciáta, která byla dcerou mladšího bratra Františka Josefa I. – Karla Ludvíka.

Abatyše Marie Anunciata, poslední představená ústavu

Roku 1952 byly československé fondy, účelová jmění a nadace až na několik výjimek zrušeny a jejich majetek zestátněn. Stát tímto převzal nejen jmění zrušených nadací, ale také jejich závazky v podobě vyplácení nadačních požitků. Pomyslnou tečku za pohnutými, bezmála dvě století trvajícími dějinami pražského Tereziánského ústavu šlechtičen učinila měnová reforma z počátku června 1953, která finanční prostředky určené k výplatě nadačních požitků natolik ztenčila, že další vypořádání závazků již nebylo možné. Zastavena byla také výplata prebend dvou bývalých hradčanských kapitulárek, Zdenky Lobkowiczové a Heleny Rechbachové.[5] Poté navždy zmizel Ústav i jeho dámy. A zbyly jen náhrobky, jména a bývalá budova, kde měly společný domov. Ostrov, který dlouho odolával plynutí času, až nakonec i ten pohltily vlny naší doby.

[1] ŽÁKOVÁ, Michaela. Tereziánský ústav šlechtičen na Pražském hradě. Dizertační práce, vedoucí Županič, Jan. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav světových dějin, 2019, str. 101

[2] ŽÁKOVÁ, Michaela. Tereziánský ústav šlechtičen na Pražském hradě, str. 41

[3] https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/aplikovana-fyzika/Lesk-a-bida-urozenych.-Jak-zily-neprovdane-slechticny-v-Rozmberskem-palaci/

[4] ŽÁKOVÁ, Michaela. Tereziánský ústav šlechtičen na Pražském hradě, str. 355

[5] ŽÁKOVÁ, Michaela. Tereziánský ústav šlechtičen na Pražském hradě, str. 390