Kostel v Paštikách u Blatné ve vánoční čas – věku „rozumu“ navzdory

Přeji krásné Vánoce a hodně zdraví v roce 2024 všem čtenářům a redakci idnes. Děkuji za Vaší přízeň a těším se, že se budeme potkávat i nadále nad historií a památkami. Věnuji Vám jako malý dáreček tento článek o kostele Paštiky. 

Kostel sv. Jana Křtitele se nachází v malé obci Paštiky v jižních Čechách, dva kilometry severovýchodně od města Blatná. Byl vystavěn v letech 1747-1753 na místě někdejšího kostelíka podle plánů barokního mistra Kiliána Ignáce Dientzenhofera.

Kostel je spojen s rodovou pamětí hrabat Sereniyů, kdy jej nechala vystavět Marie Alžběta Sereniová, rozená hraběnka z Waldsteina, vdova po hraběti Josefu Sereniovi. Manželé byli majiteli panství Blatná v první polovině 18. století.[1]

Původně měl stavbu provést architekt Johann Hoffman,[2] ale ten zemřel dříve, než dokončil plány. Výběr hraběnky na nového architekta padl na Kiliána Ignáce Dietzenhofera. S jeho dílem byla velmi dobře seznámena. Nejenže hraběnčini příbuzní z rodu Waldsteinů mu zadávali zakázky na stavební podniky na svých panstvích, ale při pobytech v Praze byl jejím farním kostelem sv. Tomáš na Malé Straně, na jehož úpravách se Dietzenhofer podílel, dále byla členkou svatojánského bratrstva při kostele sv. Jana Nepomuckého na Skalce, který Dietzenhofer taktéž stavěl.

Stavební práce na kostele probíhaly v letech 1747-1752. Ukončeny byly až rok po smrti K. I. Dientzenhofera (+ 12. prosince 1751). Kostel v Paštikách byl patrně nejvyzrálejší a také poslední projekt K. I. Dietzenhofera.

Svojí honosností a tematickou výzdobou se zdejší kostel měl stát nejvýznamnější sakrální stavbou na panství, spjatou s rodinnou pamětí Sereniů. Novostavbou, která měla reprezentovat rod svých stavitelů a fundátorů. O těchto úmyslech svědčí nejvíce sochařská a obrazová výzdoba kostela. Zatímco ve farním kostele v Blatné byli upřednostněni čeští zemští světci, zde měli být adorováni světci vzývaných tradičně v rodině hraběte Josefa Sereniho – všichni pocházeli z okruhu světců uctívaných hlavně v říšském prostředí. Ačkoli už hrabě nežil, zachovávala hraběnka kontinuitu rodové sereniovské tradice. Navíc se ve zdejší výzdobě opět objevuje dvojice svatých, osobních patronů manželského páru, sv. Josefa a sv. Alžběty Durynské.

Kostel v Paštikách je ukázkou pozdní barokní zbožnosti lidí, kteří byli v době přicházejícího osvícenství a josefínských reforem hluboce zasaženi ve svém náboženském cítění. Náboženské reformy uskutečněné panovníkem byly velkou ránou v životě tehdy více než osmdesátileté ženy – hraběnky Sereniové, ale nespokojenost vyvolali i ve městě a nejvíce snad u blatenského děkana. Zrušena byla nejen většina oltářů v kostele, ale i náboženské bratrstvo, kostelní vybavení a náčiní ze stříbra a ostatních kovů bylo zabavováno a rozprodáváno, byly rušeny poutě a velkou nevoli vyvolal zákaz zvonění na mraky, které mělo odvracet od města bouřku a krupobití a na které se místní obyvatelé spoléhaly či zákaz stavby májky.

Hraběnka se s těmito zásahy už nikdy nesmířila, ve své závěti, sepsané v květnu 1784, si přála pouze skromný pohřeb, nicméně mše svaté se měly sloužit také v klášterech chudých (žebravých) řádů a u privilegovaných oltářů. U oltářů a řádů, které ovšem Josef II. už stihl zrušit.

Kostel v Paštikách je tak dokladem citů a náboženského cítění, které se ve své době již měly brzy stát anachronismem a pro nás se navždy uzavřít za branami konce 18. století.[3]

[1] https://kolackovsky.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=809497

[2] Johannn František Hoffman (1700- 18. 5. 1747, Blatná), žák Petra Brandla, architekt, malíř, sochař a řezbář. Vytvořil např. sochu sv. Rocha pro kapli v Březnici a obraz sv. Jana Nepomuckého pro březnický kostel, kazatelnu v klášterním kostele ve Lnářích, fresky ve lnářské zámecké kapli s výjevy ze života sv. Josefa Egyptského z roku 1721, výzdobu kostela Nanebevzetí Panny Marie v Blatné, kostel sv. Jana Křtitele v Rokycanech.

[3] Citace textu z HASILOVÁ, Pavla, Hraběnka Serényiová a město Blatná, Diplomová práce, Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav českých dějin, 2013