Konvent Svaté Pauly v Seville – ženy španělského duchovního života uprostřed umění

Španělská Sevilla má ve svých klášterech bohaté dědictví kultury, umění a historie, které je málo známé, protože zůstává skryté očím návštěvníků města. Nahlédnout však můžeme do konventu Svaté Pauly

Španělská Sevilla má ve svých klášterech bohaté dědictví kultury, umění a historie, které je málo známé, protože zůstává skryté očím návštěvníků města. V srdci čtvrti San Julián, jedné z nejstarších v Seville, poblíž kostela San Marcos, který je zdejším farním kostelem, a nedalekého kostela Santa Isabel [1], stojí zvonice kláštera Santa Paula. Klášter Santa Paula řeholnic Jerónimas - jeronymitek je jedním z takových nejreprezentativnějších a i nejdostupnějších, protože řeholnice zde mají stálou sbírku umění, kterou lze navštívit.

Zvonici kláštera přes den zdobí svatozář slunce proti modré obloze. Má odlesky zlata a smaltu. Korunuje klášter a dominuje malému náměstí, kde je vstup do kláštera.

Vstup do konventu (fota v článku autor)

Portál kostela. Na tympanonu je znak katolických panovníků Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského již se znakem Granady, protože portál je z roku 1504, po dobytí Granady.

Svatá Paula

Hieronymité nebo jeronymitové, také formálně známí jako Řád svatého Jeronýma (latinsky : Ordo Sancti Hieronymi ; zkráceně OSH ), je katolický řeholní řád španělského původu žijící podle řehole svatého Augustina. Řád, založený ve 14.století poblíž Toleda ve Španělsku, se vyvinul ze spontánního zájmu řady poustevnických komunit ve Španělsku i Portugalsku napodobujících život svatých Jeronýma a Pauly Římské. Roku 1373 byl Řád schválen papežem Řehořem XI. a těšil se velké přízni španělského krále a brzy vlastnil některé z nejslavnějších klášterů na Pyrenejském poloostrově: včetně královského kláštera svaté Marie Guadalupské v Extremaduře ve Španělsku; královského kláštera Panny Marie z Betléma v Lisabonu; a velkolepého kláštera postaveného Filipem II. Španělským v El Escorial , kde byli pohřbeni španělští králové. Řád se velmi rozšířil do celého iberoamerického světa, včetně zámořských držav Španělské říše v Jižní Americe. Zůstal však omezen na španělsky či portugalsky hovořící svět a odrážel spíše španělskou katolickou zbožnost. Jednou z mála výjimek byl roku 1733 založený konvent ve Štiavnických Baních (nebo Siegelsberg, Hegybánya), tehdy v Uherském království, dnes již dávno zaniklý.

Chor kostela s žebrovím, kalváriemi a obrazy. Krásný strop v mudejarském slohu

Řád hieronymitů je mnišský, nyní čistě kontemplativní. Prostřednictvím samoty a ticha, vytrvalé hluboké modlitby a očistného pokání se Řád snaží přivést své řeholníky k užšímu spojení s Bohem. Hieronymita si uvědomuje, že čím intenzivněji se věnuje mnišskému životu, tím plodnějším se stává život církve jako celku. Hieronymité tedy věří, že jejich modlitba může mít hluboký dopad na svět mimo klášter a jejich klauzura tak vyzařuje mocnou pozitivní sílu i mimo zdi jejich příbytku.

Hieronymitky jako ženská odnož Řádu měly svůj počátek ve španělském Toledu, když zbožná žena María García (+1426) a starosta města Gómez vedli skupinu žen, které začaly žít život v prostotě a modlitbě. Nakonec se spojili ve společné komunitě, aby svůj život zasvětili Bohu v modlitbě a pokání. V roce 1374 Fernández y Pecha, převor původní komunity mnichů, založil klášter Santa Maria de La Sisla poblíž tohoto města. Poté se o ženy staral, duchovně je vedl a nastínil jim způsob života podobný životu mnichů. Poté byly zakládány i další konventy řeholnic jako Santa Paula v Seville. Dnes již existuje pouze jeden mužský konvent hieronymitů, ale naopak přetrvává několik ženských. Kláštery velmi utrpěly v 19. století (napoleonské války a liberalizace Španělska) a v době občanské války ve století 20. (útoky na kláštery a jejich plenění republikány).

Krásní andělé s lampami, dílo z roku 1730 od řezbáře Bartolomé Garcia

nádherná gotická střecha presbytáře založená na žebrových klenbách hojně zdobených gotickými kružbami.

Hlavnímu oltáři, čistému baroku, dominuje socha svaté Pauly, kterou vytvořil José Fernando de Medinilla v roce 1730

Konvent v Seville založila šlechtična Ana de Santillán y Guzmán, která se narodila v Seville roku 1424 a byla dcerou Fernanda de Santillán, který byl potomkem jednoho z conquistadorů Sevilly za vlády svatého Ferdinanda. [2] Když její manžel D. Pedro Ortiz Núñez de Guzmán zemřel, zůstala vdova s ​​jedinou dcerou Blancou. Doña Ana se plně věnovala zbožnosti, vzdělání a opatrovnictví své dcery, ale ztratila ji, když jí bylo osmnáct let. Potom se vzdala světa, ale s plánem založit ve svých vlastních nemovitostech klášter jeptišek řádu svatého Jeronýma. Papežskou bulou z 27. ledna 1473 udělil Sixtus IV. požadované založení Santa Pauly de Sevilla. Postupně klášter vzkvétal, ale stále byl velmi malý i s malým řeholním kostelíkem a sestry si zoufaly, protože neměly prostředky na další rozšiřování kláštera. Tehdy při jedné dobročinné návštěvě šlechtičny v konventu měl k řeholnicím promluvit hlas, který jim sdělil „Marquesa será, pero no esa“, tj „Bude to markýza, ale ne tato.“

Barokní plastiky

Tou očekávanou markýzou byla Doña Isabel Enríquez, pravnučka Jindřicha III. Kastilského a portugalského krále Ferdinanda, ta byla nečekaným dobrodincem, který byl do kláštera seslán božskou prozřetelností. Byla provdána za Dona Juana de Braganza, konstábla Portugalska a markýze z Montemayoru. Žila poblíž kláštera Santa Paula, a když ovdověla, našla veškerou útěchu ve svých duchovních vztazích s ctihodnou převorkou a jejími řeholnicemi, které nazývala „mies maes“, volně přeloženo „moje dívky“. Ve svém smutku se rozhodla zůstat v Seville a postavit velký kostel a další prostory, které komunita tolik potřebovala, a že to bude na konci jejích dnů mauzoleum jejího manžela a její. Tak se i stalo. Její velkorysé nadace umožnily vznik kláštera v dnešní podobě.

Markýza Isabel Enríquez [3] byla pravnučka Jindřicha III. Kastilského a portugalského krále Ferdinanda. Její manžel Juan de Braganza byl jako konstábl Portugalska druhou osobou po králi a měl odpovědnost za velení armády v době nepřítomnosti krále a udržování disciplíny armády. Nicméně kvůli vážným rozporům s portugalskou korunou byl vyhnán portugalským králem Janem II., který po nástupu na trůn zaměřil svou politiku proti moci vysoké šlechty (jmenovitě rodům Braganza a Viseu). Juan de Braganza následně uprchl do Kastilie, ale v Portugalsku byl prohlášen za zrádce a odsouzen k smrti, jeho socha byla symbolicky popravena v Abrantes 12. září 1483, protože Jan se odmítl vrátit do Portugalska, aby byl souzen. Tímto způsobem se mu podařilo uniknout popravě (na rozdíl od svého bratra Ferdinanda II. 3. vévody z Braganzy, který byl odsouzen za zradu a popraven v Évoře 20. června 1483. Juan de Braganza následně sloužil kastilskému králi a zemřel v Seville 30. dubna 1484. Oba manželé a bratr Isabely Leon nakonec spočinuli v kostele klášteřa Santa Paula. Na mauzoleu dodnes vidíme erb Isabely. Kombinuje v 1. a 4. poli rodový erb rodu Enríquez a 2. a 3. vidíme znak království Portugalska, který odkazuje k přímému původu Isabely od portugalského krále Ferdinanda.

Erb Isabely Enriquez

Erb rodu Enriquez (wikipedie)

Kostel byl postaven v letech 1483 až 1489. Patří ke známému „skříňovému“ šp. „de cajon“ typu kostela (jednolodní). Jeho goticko-mudéjarský sloh[4] se věrně odráží v jeho střechách s žebrovými klenbami bohatě zdobenými gotickými kružbami v apsidě a nádherným mudéjarským kazetovým stropem v lodi, dílem Diega Lópeze de Arenas, vyrobeným v roce 1623. Zvláštní zmínku si zaslouží portál tohoto kostela, jeden z nejzajímavějších dochovaných ve městě, dokončený v roce 1504, v němž jde mudéjarský styl ruku v ruce s gotikou, a v němž se objevují některé z prvních dekorativních prvků renesance. Vytvořil ji sochař Pedro Millán ve spolupráci s italským keramikem Franciscem Niculosem Pisanem.

Sevilla tak měla vždy velký duchovní význam pro zbožnost Španělska. Je zde mnoho klášterů a kostelů a řeholí, které byly spjaté téměř výlučně s španělskou katolickou zbožností.

[1] Zde je konvent Congregación de Religiosas Filipenses Hijas de María Dolorosa, který byl založen v 19. století blahoslavenou sestrou Dolores Márquez Romero. Ta byla blahořečena za Benedikta XVI.

[2] Ferdinand III. Kastilský zvaný Svatý byl králem Kastilie od roku 1217 a Leónu od roku 1230. Roku 1231 obě království trvale sjednotil, a pomohl tak položit základ Kastilské koruně a následně i dnešního Španělska. Úspěšně pokračoval v reconquistě, znovudobývání území obsazených Maury, a podařilo se mu získat velká území na jihu Pyrenejského poloostrova. V 17. století byl prohlášen za svatého. Je znám jako San Fernando.

[3] Rod Enríquez byla španělská šlechtická rodina původem od králů Kastilie. Byla založena Infantem Fadrique de Castilla , XXVII. mistrem Řádu Santiaga , nemanželským synem krále Alfonsa XI. Kastilského a Leonory de Guzmán a dvojčetem Enrique (Jindřicha) II. Kastilského, který dal rodu své jméno. Rod patřil k nejmocnější šlechtě Kastilie i Španělska. Posledním mužským potomkem byl Pascual Enríquez de Cabrera, který zemřel bezdětný roku 1739.

[4] Mudejarské umění je umělecký styl, který se vyvinul v křesťanských královstvích na Pyrenejském poloostrově a který zahrnoval vlivy, prvky nebo materiály hispano-muslimského stylu. Byl to důsledek poměrů soužití různých kultur ve středověkém Španělsku. Jde o výlučně hispánský fenomén, který se odehrával mezi 12. a 17. stoletím jako směs křesťanských uměleckých proudů (románský , gotický , renesanční ) a muslimských, a který slouží jako spojnice mezi křesťanským a islámským uměním.