Kníže-velkopřevor – aristokratické postavení českého hodnostáře Maltézského řádu

Velkopřevor Českého velkopřevorství Maltézského řádu používá šlechtický titul (hodnost) kníže. Kníže-velkopřevor. Taktéž velmistr má hodnost knížete. Nebylo tomu tak vždy.

Při vstupu do pražského kostela Panny Marie pod řetězem na konci mostu a strakonického kostela sv. Prokopa nás jistě u oltáře zaujmou honosná čalouněná křesla. Jedná se o tzv. katedry. Ta mají tvar křesla (symbolicky stolce či trůnu) s čalouněným sedákem, opěradlem i područkami. U Panny Marie ji obklopují dva taburety pro přisluhující kněze z 18. století. Nad katedrou u Panny Marie pod řetězem je zavěšen baldachýn, kterým se vyjadřuje knížecí a biskupskou důstojnost, je po obou stranách oltáře. Na epistolární straně (vpravo od vchodu) je trochu větší a se zlatým znakem Maltézského řádu, zde sedí při mších svatých velkopřevor, na straně opačné je místo pro biskupa, po obou stranách jsou taktéž křesílka pro členy kapituly a ostatní maltézské rytíře, kteří se účastní mše. Po boku velkopřevora má právo sedět kancléř velkopřevorství. Katedra u sv. Prokopa je daleko skromnější a bez baldachýnu. Obě katedry upomínají na historicky výjimečné postavení českých velkopřevorů Maltézského řádu a obou řádových chrámů.

Kostel sv. Prokopa (vpravo křeslo) -fota autor

Detail křesla

Panna Marie (velkopřevorský baldachýn)

Panna Marie (vlevo biskupský baldachýn)

V našich zemích měly za monarchie společensky nejvíce prestižní postavení dva rytířské řády. Rytíři Panny Marie Jeruzalemské německého domu (tzv. Němečtí rytíři, dnes Řád bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě) a Maltézský řád. V případě maltézských rytířů hrála důležitou roli suverenita Řádu, u německých pak provázanost s habsburským domem, kdy po dlouhá staletí býval velmistrem člen habsburského arcidomu. Oba řády měly také významné postavení v šlechtické obci, protože u obou hrál při vstupu důležitou roli aristokratický původ. Němečtí rytíři tuto roli hned po rozpadu monarchie ztratili, kdy zásadní obrat v celkovém postavení řádu přinesla nová statuta z roku 1929, ta tehdy zavedla nový název „Německý řád“, zcela zrušila rytířskou složku (její členové byli ponecháni na dožití), a pojala řád jako sdružení kněží, sester a familiářů, kde šlechtictví nehraje žádnou roli. U Maltézských rytířů složka šlechtická hraje dodnes velmi významnou roli, u některých funkcí i zcela zásadní.

Z titulárního hlediska stál v rakouské i uherské části monarchie nejvýše kníže (Fürst). Tato hodnost byla v monarchii vyhrazena výlučně příslušníkům nejstarších a nejurozenějších rodin s bezvadným rodokmenem. Během celé existence Rakouského císařství byla udělena jen v šestnácti případech.

Knížata měla taktéž popřední místo u císařského dvora. V čele dvora stál panovník a jeho rodina (arcidům), dále (řazeno hierarchicky, zjednodušeno) nejvyšší hofmistr, hlavy mediatizovaných říšských knížecích rodin, hlavy ostatních knížecích rodin ze Svaté říše římské, ministr císařského a královského domu a zahraničí, ostatní členové mediatizovaných knížecích rodů.[1] Další vrstvu tvořily hlavy a příslušníci knížecích rodů povýšených po roce 1804 (tedy po rozpadu Svaté říše římské) a také církevní knížata, tedy například pražský kníže-arcibiskup nebo od roku 1881 právě kníže-velkopřevor (a de facto i kníže-velmistr, ačkoliv ten disponoval také říšským knížecím titulem, který jej řadil v rámci hierarchie teoreticky výše), jak popíšeme níže.

V poslední třetině 19. století, po obnovení úřadu velmistra roku 1879, začal Řád vyvíjet snahy, aby pozice alespoň nejvyššího řádového představitele byla v rámci vídeňského dvora podpořena oficiálním postavením. Již 20. března 1607 sice císař Rudolf II. povýšil velmistra Alofa de Wignacourt [2]do hodnosti říšského knížete, což 16. července 1620 potvrdil pro něj i jeho nástupce císař Ferdinand II. (s hodností se pojilo právo na oslovení Výsost), ovšem po zániku Svaté říše římské roku 1806 byla tato hodnost v rámci vídeňského dvora nejednoznačná. Celá záležitost nebyla řešena dříve především proto, že poté, co 13. června 1805 zemřel v Katánii na Sicílii kníže-velmistr Giovanni Battista Tommasi de Cortona, [3]nastalo 75 let dlouhé období, během něhož byl Maltézský řád spravován místodržiteli velmistrovského úřadu [4], kteří pochopitelně na hodnost říšského knížete z titulu této funkce nárok neměli.

Velmistr Tommasi (wikipedie)

Brnění Wignacourta (Valetta) (wikipedie)

Velmistr Wignacourt (wikipedie)

V květnu roku 1880 se velmistr Maltézského řádu a italsko-rakouský šlechtic Giovanni Battista Ceschi a Santa Croce[5] rozhodl pro oficiální získaní hodnosti u rakouského císařského dvora. Prostředníkem jednání se stal rakouský vyslanec v Itálii a čestný a devoční rytíř Maltézského řádu (od 18. března 1872) Felix hrabě Wimpffen. Z řady jednání vyplynulo, že bude na velmistra v rámci císařského dvora pohlíženo jako na „nejmladšího rakouského kardinála“ s odpovídajícími poctami a zařazením v rámci dvorské hierarchie. Ale to pouze v případě, že se ke dvoru dostaví v řádovém oděvu a v doprovodu dvou justičních rytířů. V opačném případě mu měla náležet jen hodnost (a s ní související pocty a hierarchické zařazení) odpovídající nejmladšímu rakouskému knížeti – do této hodnosti měl být povýšen 28. prosince 1880.

velmistr Santa Croce (wikipedie)

Erb Santa Croceho (wikipedie)

Erb vyslance Wimpffeneho

Hrabě Wimpffen

Proti tomuto záměru se však zdvihla vlna odporu, a to napříč všemi úrovněmi členů českého velkopřevorství. Dle jejich názoru by přijetím rakouské knížecí hodnosti (za výše popsaných podmínek) byla pošlapána důstojnost velmistra a citelnou ránu by utrpěla i suverenita Řádu. Proto členové českého velkopřevorství velmistra dokonce vybídli, aby tuto hodnost co nejrychleji „s vděčností odmítl formou, která se mu bude zdát vhodná“. To však velmistr neučinil a nejvyšším rozhodnutí ze dne 27. prosince 1880 mu byla udělena hodnost rakouského knížete a přiznány pocty náležející kardinálovi.

Otázka přijetí rakouského knížecího titulu velmistrem Maltézského řádu se řešila na provinciální kapitule česko-rakouského velkopřevorství, konané v únoru 1881. Členové kapituly vyjádřili politování nad tím, že velmistr tuto hodnost přijal, protože jej dle jejich názoru co do náležejících poct a hierarchie v rámci dvora řadila na nepříliš důstojné místo. Bylo připomenuto, že velmistrovi od 16. července 1620 náleželo daleko prestižnější postavení říšského knížete, což bylo do jisté míry přijetím hodnosti rakouského knížete devalvováno (ačkoliv titul knížete Svaté říše římské zůstal nadále v platnosti). Povýšení velmistra do hodnosti rakouského knížete tak bylo pro členy česko-rakouského velkopřevorství spíše zklamáním, neboť dle jejich názoru mělo velmistrovi u dvora připadnout daleko důstojnější postavení. [6][7]

Vstup do exteritoriální části pevnosti, kde je výsostné území Maltézského řádu (wikipedie)

Pevnost Sant Angelo – Valetta (wikipedie)

Prakticky stejné pocty se dostalo rovněž českému velkopřevorovi. Nejvyšším rozhodnutí ze dne 2. dubna 1881 byl totiž také Othenio Lichnowský-Werdenberg[8] a jeho nástupci povýšeni do hodnosti rakouského knížete, rovněž s predikátem „knížecí Milost“ – „fürstliche Gnaden“, a to za humanitární činnost, kterou české velkopřevorství realizovalo. Na rozdíl od udělení rakouské knížecí hodnosti velmistrovi se prý toto povýšení dle dobových záznamů všude setkalo s „opravdovým nadšením“. S titulem se tedy původně pojilo právo na oslovení „Jeho knížecí Milost“, ale 20. července 1905 polepšil císař toto oslovení na „Jeho Jasnost“- „Durchlaucht“, přičemž šlo o jediné udělení tohoto predikátu přímo duchovnímu úřadu v historii. Tento predikát, který byl udílen jen vysoké šlechtě, byl ovšem velkopřevorskému úřadu udělen také proto, že velkopřevorem se mohl stát jen člen některého starého šlechtického rodu se čtyřmi generacemi šlechtických předků. Lichnowsky ovšem nebyl s výsledkem zcela spokojen, protože usiloval o titul knížete-biskupa, na jehož základě by získal i politické výsady, například místo v Českém zemském sněmu. Úřady ale považovali tento krok za nevhodný a doporučili jen udělení knížecího titulu.

Oltář sv. Prokopa v kostele sv. Prokopa (fota autor)

Erb velkopřevora Lichnowského u sv. Prokopa

V současnosti je tak český velkopřevor spolu s řádovým velmistrem jednou ze dvou osob v rámci řádu, s jejichž úřadem se knížecí hodnost vždy pojí. Řád je suverénní a monarchistický, užívají tedy šlechtických hodností a svých erbů.[9] Dnes je českým knížetem - velkopřevorem původem francouzský šlechtic J.E. Frā Pierre de Bizemont a kancléřem původem Brit Frā Julian Chadwick.

[1] Mediatizace je akt, jímž se suverénní území anebo suverénní kníže stává podřízeným některého jiného státu. Termín se nejčastěji užívá s souvislosti s mediatizací německých států za koaličních válek s Francií.

[2] Frā Alof de Wignacourt (1547 – 14. září 1622) byl italský šlechtic, který byl v roce 1601 zvolen velmistrem. Jako velmistr se zasloužil o obranu Malty postavením tzv. Wignacourtových věží, byl také podporovatelem malíře Caravaggia.

[3] Frā Giovanni Battista Tommasi ( Cortona , 6. října 1731 – Catania , 13. června 1805) byl italský šlechtic a velmistr Maltézského řádu v letech 1803 až 1805

[4] Od smrti velmistra Tommasiho v roce 1805 totiž úřad velmistra z rozhodnutí papeže nebyl obsazován a byli pouze jmenováni místodržitelé řádového magisteria (guvernéři). Již v roce 1871 byl Ceschi vybrán za nástupce Alessandra Borgii v úřadu místodržitele, roku 1879 rozhodl papež Lev XIII. o obnovení úřadu velmistra.

[5] Frā Giovanni Battista Ceschi a Santa Croce (21. února 1827, Trident – 24. ledna 1905, Řím) byl italský profesní rytíř Maltézského řádu, který byl v letech 1879–1905 velmistrem Řádu.

[6] POLA, Martin. Řád maltézských rytířů a jeho působení v českých zemích v letech 1874-1938. Dizertační práce, vedoucí Jakubec, Ivan. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav hospodářských a sociálních dějin, 2022, st. 108-111 a ŽUPANIČ, Jan. Habsburská šlechta. Proměna elit podunajské monarchie v dlouhém 19. století. Praha. 2023. st. 591

[7] Sídlo Řádu však bylo mimo Rakousko-Uhersko. Proto pro velmistra nebylo postavení u vídeňského dvora až tak zásadní

[8] Othenio Bernard Jules Eudoxe Marie Lichnowsky-Werdenberg (7. května 1826 Hradec nad Moravicí – 13. února 1887 Merano) byl český šlechtic z rodu Lichnovských z Voštic, od roku 1874 byl velkopřevorem Maltézského řádu pro Čechy a Rakousko. Právě s jeho osobou je spjata obnova slávy maltézského velkopřevorství. Spolu s lékařem a rytířem Jaromírem svobodným pánem von Mundy stál u zrodu rozsáhlé řádové sanitní služby a sanitních vlaků, která se ve velkém měřítku uplatnila až během první světové války. Othenio Lichnowský se rovněž zasadil o financování výstavby a provozu hospice v Tanturu (v místě mezi Jeruzalémem a Betlémem), kde maltézský řád působil až do roku 1914.

[9] Velmistr je vlastně panovník bez území. Přes mezinárodně přiznávanou právní subjektivitu řád nemá teritoriální svrchovanost. Jeho územní postavení je proto řešeno ve vztazích s Itálií, která naposledy v r. 1969 přiznala extrateritoriální práva římské budově Palazzo di Malta (sídlo velmistra a vedení řádu) a reprezentativnímu sídlu řádu na římském Aventinu a současně přiznala velmistrově funkci charakter funkce hlavy cizího státu s diplomatickou imunitou. Řád současně jako mezinárodní subjekt vlastní řadu historických nemovitostí ve světě. Parlament Maltské republiky dne 13. března 2001 také ratifikoval dohodu z roku 1998 mezi maltskou vládou a Svrchovaným vojenským Maltézským řádem, podle které Řád využívá část Pevnosti St. Angelo na dobu 99 let jako své exteritoriální území.