Kinsky dal Borgo – příběh korsické vendety i hradu Kost

Horská obec Borgo na dohled od moře na čarovném ostrově Korsika má úzkou spojitost s českým rodem Kinský a i hradem Kost. Je to dlouhý příběh jednoho rodu, vendety i soudních pří.

Borgo je malebná vesnička nacházející se v italském regionu Toskánsko. Její úzké uličky a historické budovy vzbuzují dojem, že jste se ocitli v jiném čase. Stejnou atmosféru má i horská obec Borgo na dohled od moře na čarovném ostrově Korsika. A obě obce mají úzkou spojitost s českým rodem Kinský a i hradem Kost. Je to dlouhý příběh jednoho rodu, vendety, a i soudních pří.

Ajjacio (wikipedie)

Borgo na Korsice (wikipedie)

Příběh začal Antonínem Václavem (1756–1791) Vratislav-Netolickým/Wratislaw-Netolitzky, majitelem hradu Kost, který zemřel v mladém věku a velkostatek dědil jeho syn Evžen Vratislav-Netolický (1786–1867), polní maršál a rytíř Řádu zlatého rouna, který však zemřel bezdětný. [1]

Po jeho smrti vypukl soudní spor o fideikomis Kost mezi potomky Evženových sester Terezie Vilemíny provdané Pozzo di Borgo (1781–1830) a Alžběty provdané hraběnky Voračické-Bissingen z Paběnic (1783–1857). Důvodem byla především skutečnost, že se Terezie Vilemína provdala velmi hluboko pod svou šlechtickou úroveň, a že se jí první dítě narodilo ještě před sňatkem. Manželství s c. k. důstojníkem Josefem (Giuseppem) Pozzo di Borgo (1787–1827) původem z drobné šlechtické rodiny připomínané už ve 12. století a usazené v Ajacciu na Korsice, odkud pocházel i Napoleon, totiž uzavřela až v roce 1810.

Sám Josef Pozzo do dějin nijak významně nevstoupil. Strýc korsického Josefa Pozza di Borgo byl Carlo Andrea Pozzo di Borgo. Ten vstoupil do dějin Korsiky, Francie i Ruska. Byl pokrevní nepřítel Napoleona Bonaparta. Mezi rody Pozzo a Bonaparte totiž vládla odvěká korsická rodinná nenávist a vendeta. Carlo podporoval známého bojovníka za nezávislost Korsiky Paoliho. Účastnil se válek na straně zastánců nezávislosti s Francií. Ve věku 40 let vstoupil do ruských služeb, kde prošel velmi zářnou kariérou - stal se generálem pěchoty (1829) a generálem adjutantem. Zastával významné diplomatické posty ve službách Ruské říše. Funkci ruského velvyslance ve Francii zastával déle než kdokoli jiný v historii (1814-1835). V letech 1835-1839 vedl ruské velvyslanectví v Londýně. Měl vysokou důvěru ruského panovníka imperátora Alexandra I. a spoluvytvářel diplomacii Ruska v období po napoleonských válkách. Pozzo, který zůstal až do konce svého života starým mládencem a neměl rodinu, odešel na konci života z Londýna do Paříže, kterou miloval. Tam zemřel 15. února 1842 v sídle Hôtel de Soyécourt na Rue Universitaire, dvacet let po smrti svého nepřítele Napoleona I. Byl pohřben na hřbitově Père Lachaise. Byl nositelem mj. Řádu zlatého rouna i nejvyšších ruských vyznamenání.

Carlo dal Borgo (wikipedie)

Po skončení válek s Francií se synovec Carla Josef s rodinou vrátil do rodného Ajaccia, kde však byl v roce 1827 patrně na základě vendety zavražděn. Jeho žena Terezie Vilemína zemřela o tři roky později.

Protože jejich jediný syn Josef (1808–1840) neměl potomky, přešlo rodové dědictví na starší dceru Eleonoru (1811-1849), od roku 1829 provdaná za Giovanniho Saladina dal Borgo.

Ten pocházel ze staré pisánské šlechtické rodiny, která přes podobnost jmen neměla s korsickým rodem Pozzo di Borgo nic společného. Příslušníci rodu užívali titul Cavaliere, nejnižší stupeň italské šlechtické hierarchie.[2] Přesto však dal Borgové patřili po staletí mezi nobilitu Toskánského velkovévodství evidovanou v tamních šlechtických registrech (tzv. libro d´oro). Nejstarší doložený předek byl zmíněn roku 1640 mezi členy toskánského rytířského Řádu sv. Štěpána. Na dědictví velkostatku Kost pak vznesl nárok jejich syn Flaminio Dal Borgo (1837–1894), který se po čtyřech letech soudního sporu 30. dubna 1872 stal majitelem kosteckého fideikomisu.

Rok po zisku Kosti Flaminio požádal císaře Františka Josefa I. o povýšení do rakouského hraběcího stavu a o připojení jména a erbu Netolických. Opíral se přitom o ustanovení fideikomisní listiny panství Kost z roku 1759. Český místodržitel baron Alexander Koller udělení titulu podpořil, ale c. k. ministerstvo 18. prosince v následné zprávě pro císaře Františka Josefa I. bylo rozhodně proti. K tomuto postupu mělo několik důvodů. Nejenže nalezlo v Dal Borgově žádosti některé nesrovnalosti (jeho děd Josef Pozzo di Borgo nenosil v Rakousku titul hraběte, ale rytíře), ale především jeho sociální postavení hraběcímu titulu neodpovídalo. Přestože ve druhé polovině 19. století v monarchii došlo ke značnému nárůstu nobilitací, vždy šlo jen o udělení nižšího šlechtictví či maximálně baronátu. Hraběcí titul zůstal až na výjimky vyhrazen starým rodům se značnými zásluhami o monarchii a příbuzensky provázanými s předními aristokratickými rody říše. Jenže rod Dal Borgo mezi vysokou aristokracii nepatřil ani v Itálii. Ministerstvo vnitra nezpochybnilo starobylost rodu, upozornilo ale, že Flaminio nemá žádné zásluhy o monarchii a jeho dosavadní vazby k Rakousko-Uhersku jsou prakticky nulové. V nové vlasti si svůj italský šlechtický titul potvrdit nenechal a de iure tak zde mezi nobilitu nepatřil, byť mu bylo užívání titulu Cavaliere tolerováno. Konstatovalo se proto, že udělení hraběcího titulu nepřipadá v úvahu, protože monarchii neprokázal takové služby, které by mohly být nobilitací oceněny.

Stále zde však byl ještě paragraf zřizovací listiny kosteckého fideikomisu, podle kterého měli jeho budoucí držitelé přijmout erb a jméno Netolických. To ministerstvo vnitra uznávalo, ovšem z celé záležitosti vymanévrovalo šalamounsky. Přestože od roku 1820 nebylo udělování nešlechtických erbů v monarchii povoleno, umožnilo mu s přihlédnutím k jeho italskému šlechtickému původu spojit svůj erb se znakem Netolických, a to tak, že na štítě stály dokonce čtyři přílby, což bylo jinak u osob nepatřících mezi vyšší šlechtu zcela nemožné. Panovník souhlasil a jeho nejvyšším rozhodnutím z 22. prosince 1873 získal Flaminio jméno Dal Borgo-Netolický/Dal Borgo-Netolitzky. Ministerská potvrzovací listina byla Flaminiovi vydána 4. srpna 1874. Jejím prostřednictvím také získal erb, ve kterém na hraběcí titul jeho předků odkazovala jen hraběcí koruna na (původně prostřední) přílbě ze znaku hrabat Netolických. Flaminio tak vlastně měl erb a uznávalo se, že je původem ze šlechtické rodiny Toskánka (byť nízkého statutu cavaliere), ale na území Rakouska domácím šlechticem nebyl, ale stále zahraničním. [3][4][5]

Erb Dal Borgo-Netolický (autor Michal Fiala, se souhlasem)

Erb Kinský (wikipedie)

Rod Dal Borgo-Netolický Kost vlastnil až do komunistického převratu roku 1948. Poslední majitelka velkostatku před konfiskací Anna Maria Dal Borgo Netolická (1925–1980) byla také poslední členkou rodu Dal Borgů. V roce 1948 se v italském Pugnanu provdala za JUDr. Václava Norberta hraběte Kinského ze Vchynic a Tetova (1924–2008).

Václav Norbert Kinský (21. března 1924 Praha – 9. března 2008 Pugnano, Itálie) byl příslušník chlumecké větve starobylého českého šlechtického rodu Kinských z Vchynic a Tetova. V italském exilu se stal profesním rytířem řádu svatého Jana Jeruzalémského (tzv. Maltézští rytíři), kde získal významné postavení ve vedení řádu se sídlem v Římě. Po podpisu mezistátní smlouvy mezi řádem a Maltskou republikou se stal prvním kastelánem bývalé řádové pevnosti Sant Angelo v hlavním městě Malty La Valletě. U nás dosáhl hodnosti knížete velkopřevora českého velkopřevorství.

Synové Václava a Anny Marie: Giovanni Zdenko (*1949) a Pio (*1956) přijali jméno Kinsky dal Borgo a erb, ve kterém spojili znak Kinských se znakem Dal Borgo-Netolický. Ovšem všechny země, ve kterých žili, byly republikami a žádný suverén nedisponoval pravomocí měnit erb či schvalovat změnu šlechtického příjmení. Zvolili tedy cestu, která byla právně bezchybná. Oficiálně jim byla změna příjmení na Kinsky dal Borgo a přijetí matčina erbu schválena/udělena diplomem ze dne 12. dubna 1981 jejich vzdáleným příbuzným, lichtenštejnským knížetem Františkem Josefem II. Erb je totožný s erbem rodu Borgo-Netolický, ale s vloženým středním srdečním štítkem se třemi vlčími zuby erbu rodu Kinských.

Kost (wikipedie)

Karlova Koruna (wikipedie)

Giovanni Zdenko se oženil s Američankou Michelle Hoskins a z jejich manželství se narodily dvě děti, dcera Eleonora (1979) a syn Francesco (1983). Dcera Eleonora reprezentuje Českou republiku v dostizích a trénuje paralympijskou jezdkyni Anastasju Vištalovou na koni Kinských. Syn Francesco se stará o správu majetku ve společnosti Kinsky dal Borgo a. s. společně s bratrancem Carlem. Cílem společnosti je správa a rozvoj rodinného majetku, získaného zpět po restituci. Od svého založení tato rodinná firma vybudovala širokou nabídku produktů a služeb sahajících od lesnictví, myslivosti, produkce dřeva a výrobků z něj, až po turistiku, svatby a pořádání kulturních akcí.

Po roce 1990 jim byla Kost navrácena v restituci (po rodu Dal Borgo) a Králova Koruna (po Kinských). Tak dodnes žije italské jméno Dal Borgo ze slunné Itálie ve spojení se jménem českého rodu Kinský. A stále udržují staletou tradici hradu Kost a zámku Karlova Koruna.

[1] Václav Kazimír hrabě Netolický z Eisenberka (1700–1760), od roku 1739 majitel panství Kost, získal v roce 1757 od Marie Terezie povolení proměnit jeho držbu ze svobodné (alodní) na svěřeneckou (fideikomisní – fideikomis byl šlechtický statek, který měl svá zvláštní pravidla jako dědění celého statku prvorozencem atp). Podle zakládací listiny fideikomisu z 31. března 1759 měli Kost po případném vymření Netolických po meči získat mužští potomci jeho dvou dcer, respektive jejích manželů. Protože jediný syn Václava Kazimíra Jan Adam (1731–1769) po sobě nezanechal potomky, přešlo panství na dědice jeho sestry Marie Terezie (†1760), která se roku 1754 provdala za Františka Václava hraběte Vratislava z Mitrovic a Schönfeldu (1721–1779) – Antonína Václava. Dle podmínek fideikomisu pak měli všichni další majitelé Kosti spojit své jméno s jménem Netolický a spojovat svůj erb s erbem Netolických. Proto Antonín Václav Vratislav-Netolický.

[2] Šlechtictví a titulatura byly v Itálii značně komplikované a pestré. Důvodem bylo, že Itálie byl pojem geografický, ale po staletí zde byly desítky malých monarchistických státečků i městských patricijských republik. Všechny tyto státečky měly vlastní šlechtu a místní suveréni na svých malých dvorech udělovali šlechtické tituly, včetně patricijských republik. A tak Itálie byla kvůli dostupnosti titulů doslova zaplavena množstvím rytířů, markýzů, baronů, hrabat či vévodů. Dále zde bylo mnoho čestných titulů podobných šlechtickým či titulů úředních. Vše vytvořilo velmi pestrou šlechtickou společnost Itálie, která se však mnohdy vůbec nekryla s finančním postavením šlechticů.

[3] ŽUPANIČ, Jan: Nová šlechta v českých zemích a podunajské monarchii https://www.novanobilitas.eu/rod/dal-borgo-netolicky dostupné online [citace 16.2.2025]

[4] MAŠEK, Petr: Modrá krev, Praha, 1992, s. 56-57

[5] ŽUPANIČ, Jan, Dědictví Netolických. Panství Kost a jeho majitelé v 18. – 20.století, in: Bílek, Karol (ed.), Modrá krev Sobotecka. Sborník k 520. výročí povýšení Sobotky na město, Sobotka 2018, s. 59–68.