Kašny Paříže 18. století – politika a hygiena

V Paříži nalezneme kašny stavěné králi nebo i vysokou aristokracií v 18. století. Nebyly to jen prosté hygienické stavby, ale i předmět propagace královské moci, doklad zrodu politických debat a veřejného mínění

Paříž 18. století byla městem, ve kterém žily statisíce obyvatel. Velmi se rozrostla a vlastně nikdo pořádně nevěděl, kde město začíná a končí, protože se rozrůstalo dynamicky a mnohdy živelně. Dnes rušné oblasti Île de la Cité nebo Marais byly poklidné a obývané úředníky, šlechtici a zámožnými obyvateli, plné osvícenských kaváren a salónů. Naopak čtvrti kolem Faubourg-Saint-Antoine a Faubourg Etienne Marcel byly nesmírně rušné a přelidněné. Zde stávaly řemeslné dílny, manufaktury a jejich obyvatelé – petite gens, doslova malí lidé, se setkávali v bezpočtu hospůdek, kořalen a nevěstinců. Tady nalézali svůj domov i přistěhovalci z venkova, zpravidla více opálení a s postavou poznamenanou celoživotní dřinou. Tato místa často navštěvoval hlad a epidemie. Právě z Faubourg Saint-Antoine a Etienne Marcel vyšlehla jiskra nepokojů, které později zachvátily Paříž i Francii a vedly ke krvavému konci monarchie. Tehdy se zde střetly koželuhové, nejbědnější z dělníků s královskými vojáky. Rozbuškou byly zvěsti o snižování mezd. Výsledkem byly stovky zmrzačených a zabitých dělníků a nezaměstnaných a na druhé straně demoralizovaní vojáci, kterým jen vydali rozkazy vyčistit ulice od nepokojů, jenže vojáci se rekrutovali ze stejných pařížských petite gens, kteří leželi mrtví na ulicích. Královské moci se to později vymstí, kdy gardes francaises vypoví loajalitu králi při bojích o Bastilu a Paříž.

Pont-Neuf – nejstarší dosud stojící kamenný most Paříže. Zde stávala čerpací stanice Samaritaine. Zásobovala Louvre a později i veřejné kašny vodou ze Seiny (foto autor)

Tehdy se zrodila Paříž, která přestávala být městem, ale stávala se státem, který určoval směřování země a těžiště moci nenápadně a skrytě mizelo z rukou krále a jeho dědičných úředníků a důstojníků. Ostatně Paříž byla již od pozdního středověku místem, kterého se králové do jisté míry obávali a přenesení jejich sídla do Versailles za Ludvíka XIV. dovršilo určitou mentální propast mezi Pařížany a králem. A jak souvisí kašny se vším dosud popsaným? Kašny se v 18. století staly, kromě nástrojů hygieny, i projektem politickým, který byl součástí širšího urbanizačního záměru města. Královské vlády pochopily, že se musí věnovat i hmotným poměrům petite gens. Středověké ulice poprvé proťaly rovné a širší ulice lemované klasicizujícími domy a paláci, vznikají honosné veřejné budovy Panteonu, La Monnaie (Mincovna), Ecole de Droit (Právnická fakulta), Akademie a další četné velkolepé budovy. A za těmito budovami nezaostávaly kašny.

Fontaine des Quatre-Saisons (francouzsky „Fontána čtyř ročních období“) je monumentální veřejná kašna z 18. století, která se nachází na adrese 57-59 rue de Grenelle v 7. pařížském obvodu. Vytvořil ji Edme Bouchardon , královský sochař krále Ludvíka XV., a byla otevřena v roce 1745. Kašna je vysloveně obrovská a bohatě zdobená, ale měla pouze dva chrliče vody a její velkolepý rozměr v úzké ulici spolu s nedostatkem vody dráždil Voltaira a další osobnosti francouzského osvícenství. A tak se kašna stala předmětem veřejných debat. Měla zásobovat rozšiřující se čtvrť Saint-Germain-des-Prés.

Kašna a její výzdoba (foto autor)

Fontána či kašna měla dvojí účel: zásobovat Pařížany vodou a propagovat laskavost a vřelost krále Ludvíka XV. k obyvatelům Paříže. Králův hlavní ministr a politický poradce, kardinál de Fleury , osobně vymyslel nápis, který byl umístěn na průčelí fontány v latině zlatými písmeny vyrytými do černého mramoru (volný překlad):

„Zatímco Ludvík XV., objekt lásky svého lidu a vynikající otec, opora veřejného klidu, poté, co bez krveprolití znovu získal hranice Francouzského království a poté, co byl šťastně obnoven mír mezi Němci a Rusy a poddanými Osmanské říše, vládl slavným a mírovým způsobem, Prevot des marchands a edilé (městští radní) zasvětili tuto fontánu službě občanům a zkrášlování města v průběhu roku 1739“.

Ačkoliv fontána měla hojnost soch, neprodukovala mnoho vody. V té době přiváděl vodu na levý břeh města pouze jeden akvadukt, akvadukt de Arcueil, který přiváděl vodu na levý břeh z obce Rungis. Voda tekla do Fontaine Saint-Michel a poté sekundárním potrubím do Fontaine des Quatre-Saisons. Voda se shromažďovala v horní části fontány a samospádem stékala dolů ke dvěma chrličům ve tvaru lvích hlav, z nichž neustále vytékala. Vodu shromažďovali do nádob místní obyvatelé nebo nosiči vody ( porteurs d’eau ), kteří vodu nosili do jiných částí čtvrti a prodávali ji obyvatelům.

Hlavní socha v centru kašny představuje město Paříž v podobě ženy sedící na trůnu na kruhovém podstavci. V jedné ruce drží příď lodi (znak Paříže), o kterou se opírá; druhou ruku má vzadu, opřenou o bok, a na hlavě má korunu. Po obou stranách centrální postavy jsou dvě další ležící figury. Postava vpravo představuje řeku Seinu, která se dívá na Paříž. Na druhé straně je znázornění řeky Marny , která se stará o šíření dobrých skutků ve městě, o zajištění hojnosti a o rozkvět obchodu.

Projekt a jeho masivní rozsah v úzké ulici však kritizoval Voltaire v dopise hraběti de Caylus v roce 1739, tehdy byla fontána stále ve výstavbě:

„Nepochybuji o tom, že Bouchardon z této fontány udělá nádherný architektonický kousek; ale co je to za fontánu, která má jen dva kohoutky, kudy si nosiči vody přijdou naplnit vědra?.......... z toho mi vaří krev v žilách. Paříž je jako socha Nabuchodonosorova , částečně ze zlata a částečně z bahna.“

Další zajímavou památkou je kašna Croix -du-Trahoir, která se nachází na křižovatce ulic Arbre-Sec a Saint-Honoré v 1. pařížském obvodu. Po několik staletí to byla jedna z nejrušnějších křižovatek v Paříži. Byl zde trh, místo poprav a zde se i upalovali kacíři nebo uřezávaly uši nehodným služebníkům. První kašnu Croix-du-Trahoir nechal postavit renesanční architekt a sochař Jean Goujon z popudu krále Františka I. v roce 1529. V roce 1606 byla přestavěna a poté v roce 1636 přesunuta o několik metrů, aby se zlepšil provoz v ulici Saint-Honoré. Architekt Ludvíka XVI. Jacques-Germain Soufflot , který byl v roce 1775 zodpovědný za její přestavbu, tzv. zdědil fontánu ve velmi špatném stavu. Umístil ji do polygonální budovy nacházející se na křižovatce ulic Arbre-Sec a Saint-Honoré. Soufflot svěřil sochaři Louisi-Simonu Boizotovi vytvoření sochy nymfy, která se nachází na ulici Saint-Honoré. Je inspirována nymfami, které Jean Goujon vytvořil pro pařížskou Fontánu neviňátek, která dodnes stojí a byla v centru starobylé čtvrti kolem kostela sv. Eustacha se známým trhem Les Halles a hřbitovem Neviňátek. Krápníkové bosáže jsou podobné Medicejské fontáně, kterou dnes nalezneme v zahradě francouzského senátu.

Kašna a nápisová deska (wikipedie)

Na kašně je nápisová deska v latině (volný překlad): Ludvík XVI. V první rok jeho vlády, přikázal pro veřejné blaho, aby vodárenská věž Julienského oblouku, zchátralá a ve špatném stavu, byla kompletně přestavěna s větší elegancí od Charlese Clauda d’Angiviller , Dozorce královských budov.

Tato kašna byla výsledkem snahy nového krále Ludvíka XVI. o zabezpečení zásobování vodou staré části Paříže kolem ulice Saint-Honoré. Je dlužno říci, že přes všeobecnou představu o opaku, byli mladý král Ludvík XVI. i jeho manželka Marie Antoinetta Rakouská dosti populární mezi obyvateli Paříže. Byl to mladý navenek sympatický pár, který dával naději na zlepšení poměrů po katastrofálních posledních letech vlády Ludvíka XV. Kašna byla svědkem doby nadějí.

V Paříži nalezneme i další kašny stavěné králi nebo i vysokou aristokracií v 18. století. Nebyly to jen prosté hygienické stavby, ale i předmět propagace královské moci, doklad zrodu politických debat a veřejného mínění. Ač se to na první pohled u takto užitkových staveb nezdá být. Všeho, co učinilo tehdejší Francii předmětem převratných změn, které nakonec zasáhly celou Evropu.