V areálu Všeobecné nemocnice v Praze (Karlovo náměstí č.o.34) je polozapomenutý výjimečný pomník sanitářů Velké války, který byl po desítky let stranou zájmu lidí, odsunut do minulosti. V roce 2018 byla dokončena rekonstrukce.
Po skončení Velké války v roce 1918, již za republiky, byl v prostoru dnešního areálu Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí v Praze vystavěn pomník padlým příslušníkům zdravotní služby císařské armády v první světové válce podle modelu významných sochařů Josefa Fojtíka a Josefa Vály (někdy nazývaný pomník „samaritánů“ nebo „sanitářů“).
Pomník sestává z kašny, obelisku, dvou zděných a omítnutých křídel s tabulkami se jmény padlých a ze dvou pískovcových plastik – postavy sanitáře – infanteristy c. a k. pěšího pluku v polní uniformě s rukávovou páskou s křížem dle ženevské konvence a truchlící ženské alegorické postavy.
Za laskavé poskytnutí dobových fotografií a vzácných vyznamenání děkuji panu Ivanu Chudému, Pezinok, Slovenská republika
Pomník je velmi málo známý a nechybělo mnoho a podlehl by nenávratné zkáze. Přetrval sice v areálu nádvoří až do dnešních dnů (dnes u stanoviště sanitních vozů), ale desítky let se o něj nikdo nestaral, postupně zmizely desky se jmény zemřelých, degradoval a drolil se materiál pomníku, vše obrůstalo nálety a mechy. Samozřejmě je poněkud zpětně zarážející apatie Všeobecné fakultní nemocnice a jejího personálu ke svým zemřelým předchůdcům a kolegům, kdy sledovali degradaci pomníku každý den po desítky let, ale důležité je, že nakonec bylo v roce 2018 dokončeno restaurování objektu pod přímým vedením Galerie Hlavního města Prahy a objekt je od roku 2010 nemovitou kulturní památkou jako část kulturní památky Novoměstské jezuitské koleje č.p. 504/34, Praha 2.
Padlé na bojišti a zemřelé v důsledku infekčních chorob při výkonu lékařské služby připomínají pamětní desky, podařilo se je zrekonstruovat dle historických fotografií. K dnešnímu dni je známo 80 % jmen.
Jedná se o infanteristy, poddůstojníky a důstojníky a důstojníky lékaře, kteří byli příslušní k c. a k. Posádkové nemocnici číslo 2 (Garn.-Spital Nr. 1 amt Karlsplatz) nebo zde pracovali před válkou.
Zdravotní služba císařské armády sestávala kromě vlastního důstojnického sboru a XIV. oddělení ministerstva války také ze sanitních oddílů. Ty byly zřízeny pro službu ve vojenských nemocnicích v době míru a v polních lazaretech a obvazištích v době války. Zdravotní služba měla vlastní důstojnický sbor, který měl plnou rozkazovací pravomoc pouze vůči sanitnímu sboru.
Základ vojenské nemocniční sítě Rakouska-Uherska tvořily posádkové nemocnice jako posádková nemocnice číslo 2 na Karlově náměstí. Kromě ošetřování pacientů měly v době míru za úkol i výcvik jednoročních dobrovolníků (lékařů a pomocného zdravotnictva). V případě války a následné mobilizace, pak měly vybavit určitý počet polních a rezervních nemocnic, tj tzv rozvinout jejich síť. Svou vlastní síť zdravotních ústavů měla i zeměbrana (armáda císařství sestávala z tzv společné armády a mj. zeměbrany). Účelem těchto nemocnic bylo v případě mobilizace vytvořit polní a záložní zdravotní oddíly. Mimo mobilizaci fungovaly jako standardní nemocnice a zaměstnávaly určitý počet vojenského personálu a lékařů.
V poli byl Rakousko-Uherský voják pro případ zranění povinně vybaven malou lékárničkou, která obsahovala vatu, gázu a jiné obvazové materiály. Pokud byl voják lehce zraněný, mohl si tak první pomoc poskytnout sám, nebo to za něj udělali jeho spolubojovníci. Po tomto improvizovaném ošetření se měl raněný odebrat (být dopraven) na plukovní obvaziště, které měl lékař za úkol zřídit, a které muselo splňovat dvě základní pravidla. Zaprvé muselo být pokud možno chráněné před nepřátelským bombardováním a zadruhé se muselo nacházet co nejblíže vlastnímu boji, aby přeprava zraněných trvala co nejkratší dobu. Na obvazišti měl poté lékař posoudit stav zraněného vojáka a určit další postup. Jestliže se však jednalo o těžké zranění, vojáka museli na obvaziště dopravit tzv. nosiči raněných. Ti ale obvykle museli dbát i na svoji bezpečnost a ranění mnohdy strávili na bojišti i dny než se k nim mohli sanitáři dostat. Ranění byli nejprve ošetřeni na praporním obvazišti, poté odváženi na plukovní obvaziště a odtud na obvaziště divizní. Na divizním pak byla doplněna původní první pomoc, pacienti byli roztříděni podle vážnosti zranění a posláni do polní nemocnice, nebo do různých středisek v disposici armády. Na obvazišti začínala práce frontového lékaře. Zde měl především určit vážnost zranění, případně zastavit krvácení a raněné poslat dál – na divizní obvaziště. Tam další lékaři překontrolovali stav pacientů a podle vážnosti jejich stavu je poslali do polních nemocnic k následujícímu ošetření. Při těchto úkonech se museli frontoví doktoři držet zásady: nad ničím se nerozmýšlet a paradoxně se nikoho nepokoušet léčit, neboť raněných bylo někdy takové množství, že bylo obvaziště úplně přeplněné.
Tolik ke stručnému přiblížení organizace zdravotní služby naší armády za války a zdravotnímu sboru. Jejich práce byla velmi náročná a nebezpečná, psychicky vyčerpávající, kdy byly boje tolik prudké, že bylo těžké zvládat návaly raněných (nikdo nepočítal, že válka bude tolik dlouhá a krvavá), těžkým obrazům práce zdravotníků a nezměrnému utrpení raněných jsem věnoval blog o paní grófce Andrassy, která se zasloužila o to, že v polních nemocnicích mohly sloužit i ženy.
Budete- li mít cestu kolem Karlova náměstí, zastavte se, vážení čtenáři, u pomníku a pohlédněte na připomínku padlých ve službě, kteří se snažili zachránit lidské životy v soukolí nekonečného umírání v krvavém mlýnu Velké války.
Literatura:
Petr Matějček, První světová válka očima českých lékařů, FFUK, Praha 2012
