Hustopeče nad Bečvou - vzácný klenot - baronská koruna a stopy flanderského rodu Baillou

Jméno rodu Baillou není u nás příliš známé. V Hustopečích nad Bečvou se s ním můžeme setkat a vidět jejich baronskou korunku, což je velká vzácnost v našich zemích. O rodu a koruně.

Hodnostní koruna je označení užívané zejména v heraldické terminologii pro korunu značící šlechtickou hodnost nositele. V našich zemích se ovšem jednalo o symbolické ztvárnění na obrazech či erbech. Kromě suverénních vladařů je příslušníci šlechty reálně nenosili.

Nicméně v jiných královstvích jako byla Francie či dodnes je Británie – Anglie bylo možné se setkat s reálnými korunami šlechty, kterou její příslušníci u velmi slavnostních příležitostí nosili na hlavách. Dodnes se s tímto zvykem můžeme setkat u britských korunovací. U nás je i vzácností plastické ztvárnění takové koruny. Můžeme jí vidět na unikátním sarkofágu rodiny Baillou na hřbitově v Hustopečích nad Bečvou na Moravě.

Sarkofág

Koruna 17. hraběte z Devonu, použitá při korunovaci Alžbět II. (wikipedie)

Erb rodu Baillou

Jméno rodu Baillou není u nás příliš známé. Nejstarší předkové baronu Baillou pocházeli až ze vzdálených Flander a připomínají se již ve 13. století. Věhlas rodu započal s Vilémem Baillou, jedním z nejznamenitějších lékařů 16. století, profesorem na pařížské univerzitě. Pro nás nejzajímavější osobou je Jan Baillou (nar. 1684). Byl to přírodovědec tehdy zvučného jména a evropského významu, člen pařížské Akademie věd. Jeho životní osudy jej zavedly do Itálie, kam odešel se svým otcem Sebastianem, poručíkem francouzské armády. Ve službách vévodů z Parmy, velkovévodu florentských a toskánských došel mnoha poct, vyznamenání i úřadů. Významným životním mezníkem se pro něj stal rok 1748, kdy jej císař František I. povolal do Vídně. Současně od něj koupil tehdy výjimečnou sbírku minerálu pro vídeňský císařský a královský kabinet přírodnin a nerostů. Jan Baillou byl jmenován prvním ředitelem tohoto ústavu a tato hodnost se stala v jeho rodě dědičnou (přešla na jeho syna Jana Ludvíka Baltazara, avšak už jeho vnuk Josef Jan se jí dobrovolně zřekl). S manželkou markýzou Markétou de Monti della Serivia měl tři syny a čtyři dcery. Zemřel ve Vídni r. 1758. Zakladatelem rakouské rodové linie se stal Jan Ludvík Baltazar Baillou (1731-1802), ostatní sourozenci zůstali na italské půdě. Dne 9. dubna 1766 získal baronát (stav svobodných pánů), 5. prosince 1782 inkolát pro české země a 4. ledna 1799 koupil od rytíře Jana Pavla Pagatsche z Pauburgu Hustopeče s Miloticemi a Vysokou. Rod zůstal omezen jen na Hustopeče.

Sarkofág s korunou baronů

Na hřbitově spočívá několik generací rodu. August Baillou (+ 1803) má mimořádný náhrobek. Plní dvě funkce- je náhrobkem zemřelého Augusta Baillou a současně kryje vchod do nejstarší baillouovské hrobky v Hustopečích. Boční strany tumby jsou zdobeny typicky klasicistním dekorem s rozetami. Svrchní plochu víka pokrývá jetelový kříž, na čelní okraj je umístěn polštář, na němž spočívá baronská koruna. V mělkém reliéfu po stranách víka jsou vytesány čtyři shodné rodové erby a nápis, rozdělený na dvě části. Je psán českým jazykem. Právě zde můžeme vidět plastickou baronskou korunu.

ZDE ODPOCZIWA.AUGUST/SWATE RZIMSKE RZISSE.SWOBODNY.PAN/BAILLOU.RITIRZ w CZECHACH w MO!RAWIE.WESLESKU PAN NA HUSTOPE/ bJ EC: GEDINKY A NEGDRASSY—ZAKLAD/GEDINANADIEGE SWICH.RODICZU/DNIE XXIV LISTOPADU ROKU MDCCCII.ZROZEN/A TOHO DNIE XXIV. LISTOPADU ROKU MDCCCm w PANU USNUL.’“ August Baillou byl synem manželů Josefa Jana Baillou a Marie Antonie Sobkové. Zřejmě jejím přičiněním se stalo, že smuteční nápis byl vytesán v českém jazyce, což bylo na Moravě počátkem devatenáctého století ještě vzácným jevem.

Zajímavý je i hrob Marie Anny Baillou, roz. Sv. paní Neffzern (+ 1806) Pomník je tvořen hranolem o obdélníkové základně, završeným jednoduchou vázou se splývající draperií. U paty vlevo leží zavřená antická přilba s chocholem. Na čelní ploše jsou v mělkém reliéfu vytesány alianční erby Baillou a Neffzern. Obě boční plochy vyplňuje neuměle tesaný majuskulní nápis. Je německý, dnes místy nečitelný.

Alianční erby Baillou a Neffzern

Aglaja von Baillou. Zemřela 1926. Dcera Otty Julia a hraběnky Gisely Attems. Aglaja má velmi pěkný pomníček ve tvaru božích muk s výklenkem pro svatý obrázek. Zemřela ve věku pouhých 20 let, patrně na následky tuberkulózy, která se v rodě často vyskytovala. Byla v obci velmi oblíbená, ale hodně nemocná a nešťastná. Ráda si hrála s místními dětmi a dodnes výklenek místní zdobí květinami a postavičkami andílků. Bohužel v neblahé minulosti byl kvalitní obrázek Panny Marie odcizen, měl být dílem vídeňského mistra. Dnes je pomník kvalitně opraven a ve výklenku je moderní reliéf Panny Marie.[1]

Pomník Aglaje

Osudy posledních generací rodu v Hustopečích byly ve znamení hospodářského úpadku a odcizení od místních obyvatel. Rok 1918 byl v obci velmi dramatický. ČSR byla na náměstí vyhlášena až 8.11.1918 za účasti místních obyvatel. Velkostatek rodu byl částečně rozparcelován a prodán místním rolníkům. Vedení obce dokonce požadovalo konfiskaci zámku se záměrem zřídit tam poštu či školu. Nicméně stav zámku byl havarijní. Patro bylo neobyvatelné, střecha ve špatném stavu. Baronka Amálie (vdova po Alfredovi Baillou, zemř. 1898) tak velmi jednoduše prokázala, že konfiskace by pro obec znamenala velké náklady. Nicméně část místních obyvatel byla velmi radikální a jednoho dne roku 1921 vnikl dav na nádvoří zámku. Pochopitelně to byl pro rodinu šok. Na zámku tehdy žily pouze ženy - Amálie a její snacha (již také vdova po Ottu Juliovi Baillou, zemř. 1911 na tuberkulozu) Gisela von Attems se svými dětmi. Tehdy umírá Amálie, kterou ranila mrtvice. V zásadě bylo jednání místních těžko pochopitelné, když předtím rodina po několik generací žila v obci zcela v poklidu. Nakonec zůstala na zámku pouze Gisela, která předala přízemí zámku obci, kde byl zřízen byt pro četníky, a tak s rodinou Gisely obývala zámek i rodina nadstrážmistr Mareček. [2]

Nicméně to byl pouze začátek velké bouře, která nakonec zahladila stopy po flanderském rodu Baillou v Hustopečích a na Moravě. Ale o těchto osudech příště.

[1]PAVLŮ, Miroslav, Náhrobky baronů Baillou a heraldické památky 19.století v Hustopečích nad Bečvou, in: Zpravodaj. Klub genealogů a heraldiků Ostrava Dům kultury ROH VŽSKG, 1986, č. 28, s.72 a násl.

[2] VOZÁKOVÁ, Júlia; GREGOREK, Jiří. Hustopečský zámek. Historie a znovuzrození, Brno - Hustopeče nad Bečvou, 2015, s. 18