Hra o trůny italského Piombina. Polyxena z Lobkovic mezi Madridem a Prahou

Dávno zapomenutý spor o italské Piombino, kde sehrála klíčovou roli Polyxena z Lobkovic - něco k dovolené v Itálii

Piombino je město ležící na západním pobřeží Itálie v regionu Toskánsko. Toto malebné přístavní město je známé svou bohatou historií, působivou architekturou, nádhernými plážemi a strategickým umístěním, které z něj činí bránu k ostrovu Elba. Piombino má dlouhou historii sahající až do období Etrusků, kteří zde založili jedno ze svých osídlení. Díky jeho poloze na pobřeží bylo město důležitým obchodním centrem, kde se střetávaly různé kultury a vlivy. V době římské říše bylo Piombino známé jako strategický bod pro námořní dopravu. Ve středověku se město stalo součástí Pisy a později získalo nezávislost jako součást Piombinsko-Elbského knížectví pod vládou rodiny Appiani. V období renesance se město rozvíjelo jako kulturní a hospodářské centrum.

Přístav Piombino dnes (wikipedie)

A právě toto knížectví se stalo v 17. století předmětem velkých zákulisních her mezi mocnou Španělskou říší a jinými regionálními mocnostmi. Tehdy bylo Španělsko nejvýznamnějším hráčem na Apeninách. Knížectví bylo nevelké, ale strategicky položené u pobřeží Toskánska, v těsném sousedství tehdejšího Toskánského velkovévodství. Piombino tvořilo i přilehlé souostroví s ostrovy Elba či Montecristo a disponovalo řadou pobřežních pevností, které chránily zdejší pobřežní vody. A právě tudy vedla tzv. španělská cesta, vodní spojnice mezi španělskou Neapolí a Janovem, potažmo i Milánem. Uzavření této cesty by znamenalo ohrožení neapolských držav kastilské koruny. Proto Madrid měl eminentní zájem, aby v Piombinu vždy vládl prošpanělský vládce. Nicméně z Madridu neměli právo přímo vládce dosadit.

Knížectví Piombino (zelené), Velkovévodství toskánské (růžové), 18. století. Z mapky je zřéjmé, že Piombino kontrolovalo vodní cestu mezi Apeninami a Korsikou, která byla tehdy državou prošpanělského Janova. Madrid tak kontroloval celou tuto oblast. Stato dei Presidi byl malý „loutkový“ státeček vytvořený ve druhé polovině 17. století Španěly a podřízený španělské Neapoli (wikipedie)

Jacobo IV. Appiani totiž pro větší bezpečnost svého státu požádal o císařskou ochranu císaře Maxmiliána I. a přijal roku 1509 Piombino jako říšské léno. Od té doby mohl císař Svaté říše římské udělovat Piombino v léno, tj. se stal nejvyšším feudálním pánem knížectví. Podobně činili i jiní italští vládci. Jacobo VII, syn Alessandra Appiana a Isabelly de Mendoza nastoupil po svém otci na trůn v roce 1590 a vládu vykonával z Janova. Byl pánem Piombina a hrabětem Svaté říše římské, pánem Scarlina , Populonie , Suvereta , Buriana , Vignale Riotorto , Abbadia al Fango a ostrovů Elba , Montecristo , Pianosa , Cerboli a Palmaiola. V roce 1594 byl povýšen na markýze Populonie a poté, co císař Rudolf II. povýšil říšské markrabství Piombino na knížectví se stal se knížetem pod jménem Jacobo VII. Appiani d’Aragona. V roce 1602 se v Janově oženil s Biancou Spinolou, ale zemřel v mladém věku, aniž by zanechal dědice. Byl posledním knížetem Piombina a tím se uvolnilo říšské léno a vypukl spor a nástupnictví. Ten trval dlouhých jednatřicet let. O slovo se hlásili příbuzní Jacoba z vedlejších větví rodu Appiano jako byl Carlo Appiano, nebo sestra Jacoba Isabella Appiani-Mendoza. Isabella si vzala za manžela vlastního strýce z mocného španělského rodu Mendoza Giorgia a měla tak vynikající vazby na Španělsko skrze manžela i matku. Madrid si jí zvolil za svou favoritku a začal prosazovat její zájmy. Španělský král Filip III. se ovšem dostal do střetu s císařem Rudolfem II., který se spíše klonil ke Carlovi Appianimu, kterého podporoval papež. Velká hra o Piombino mohla začít a velkou roli v ní hrála Praha a Polyxena z Lobkovic.

Pevnost Rocca di Scarlino na toskánském pobřeží a pevnost Marcianno na Elbě. Tyto a jiné pevnosti chránily mořskou „španělskou cestu“ z pobřeží. Vpravo je obranná věž, takovými jsou posetá pobřeží Korsiky – stavěli je zejména Janované jako obranu před piráty, kteří také destabilizovali zdejší region a drancovali osídlení či kláštery (wikipedie)

Roku 1607 přijíždí Isabella do Prahy, aby osobně požádala císaře Rudolfa II. o udělení Piombina v léno. Zde se jí ujímá tzv. španělská strana v čele se španělským ambasadorem a „pernštejnským salonem“, jak je někdy nazývána Polyxena z Lobkovic a rodina Marie Manrique de Lara y Mendoza, která byla manželskou Vratislava z Pernštejna a matkou Polyxeny, provdané Rožmberkové a později Lobkovicové. Manželky nejdříve Viléma z Rožmberka a po jeho smrti manželka nejvyššího kancléře Zdeňka Vojtěcha Popela z Lobkovic. Byla patrně nejvýraznější ženou Českého království přelomu 16. a 17. století. Vládla nesmírným půvabem, pronikavou inteligencí a vzděláním a byla hybnou silou španělské politiky u císařského dvora. Právě v jejím paláci na Pražském hradě (dnes Lobkovický, dříve Pernštejnský) se sbíhaly nitky španělské politiky v Českém království. S Polyxenou Isabellu propojovalo úzké příbuzenství. Matka Polyxeny (Marie de Lara y Mendoza) byla teta Isabeliny matky i manžela Giorgia de Mendoza. Giorgio byl bratrancem Polyxeny.

Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic , Polyxena z Lobkovic a Marie Manrique de Lara (wikipedie)

Po odjezdu Isabelly z Prahy se tedy jejího nároku ujala Polyxena, a to s velkým úsilím, kdy byla spojnicí mezi Prahou a Madridem spolu se španělským velvyslancem Guillénem de San Clemente a později jeho nástupcem Baltasarem de Zúñiga. Císařský dvůr tehdy požádal o vyplacení 150.000 florinů za udělení léna pro Isabellu. Polyxena souhlasila a spoléhala na podporu Madridu, navíc poskytla 30.000 tolarů králi. V Madridu měl silné slovo u krále další člen klanu Mendozů a příbuzný Polyxeny, na kterého se obracela – Juan Hurtado de Mendoza, vévoda de Infantado, který byl blízkým poradcem Filipa III. Nebo ambasador císaře v Madridu a švagr Polyxeny Francesco Gonzaga. Polyxena a její manžel Vojtěch Lobkovic skrze své příbuzné prosazovali svojí věc, která se pro Isabellu vyvíjela zdánlivě dobře. Nicméně španělský dvůr nutně potřeboval bezkonfliktní odsouhlasení nároku císařem, protože mj. španělský král vládl Milánu z titulu vévody, který mu byl udělen jako říšské léno. Musel tedy plně respektovat lenní práva císaře v Itálii. Na výsluní se postupně dostávala i kandidatura Carla Appianiho. Důvodem bylo i to, že Polyxena slíbených 150.000 florinů nevyplatila a císař ztrácel trpělivost. Carlo zákulisně sliboval více. Nicméně bylo zřejmé, že Carlo není nijak solventní a ostatně ani Isabella. Nakonec pomohl Karel z Lichtenštejna a španělský velvyslanec Baltazar de Zúñiga, kteří slíbili Isabelle vysokou půjčku desítek tisíc florinů. Oslabení moci Rudolfa II. po roce 1611, přísliby vysokých částek a silné prosazovaní zájmů Isabelly vlivnými dvořany kolem Polyxeny nakonec vyústily k udělení léna Isabelle a jejímu manželovi.

Velvyslanci Zuniga a San Clemente a erb Isabelly Appiano

Příběh však skončil úspěšně jen zdánlivě. Stále zde byly nevyplacené peníze. Přes přísliby císařská pokladna žádnou částku od nikoho neobdržela. Navíc vypukla třicetiletá válka a císař nutně potřeboval krýt vysoké výdaje na armádu, která polykala astronomické prostředky. Ferdinand II. tedy roku 1620 opět otevírá nárok na obsazení říšského léna, a to z důvodu nesplnění závazku Isabellou Appiani-Mendoza. Navíc se o slovo tentokrát silně hlásí, kromě Carla, další Isabella, Isabella Gonzaga, kněžna ze Stigliana. Ta má zastánce v kardinálovi Františkovi z Ditrichštejna z Mikulova. Mocného muže Moravy, jehož příbuznou byla Gonzaga. Nicméně nároky Gonzagy byly slabé, otevřeně totiž kritizovala španělskou vládu v Itálii.

Isabella Mendoza však kromě nedostatku peněz na výplatu léna komplikuje svůj nárok i jinak. Po smrti manžela si bere za druhého chotě Paola Giordana Orsini, vévodu z Bracciana. Ale Paolo je italský šlechtic a i podporovatel Francie, tehdy úhlavního nepřítele Španělska. Po sňatku s Isabellou začal svůj postoj k Francii přehodnocovat a svůj vztah ke Španělsku naopak kultivovat. Za Paola se opět přimlouvá okruh dvořanů kolem Polyxeny, kdy Polyxena považuje Orsiniho za píbuzného. Za Viléma z Rožmberka (prvního manžela Polyxeny) vzniká genealogická legenda (ovšem stvrzená rodem Orsiniů), že jsou Řožmberkové příbuzní italského rodu Orsini. Zdeněk Vojtěch z Lobkovic a kardinál Alessandro Orsini, bratr Paola, opět působí ve Vídni ve prospěch Isabelly. Nicméně nemohou vyplatit požadovanou dlužnou sumu za léno Piombino. Císař Ferdinand II. tak roku 1624 léno Isabelle a Paolovi odebírá a svěřuje ho dalším příbuzným Isabelly z vedlejší větvě rodu. Ale ani ti závazek neplní. A tak roku 1634 je Piombino uděleno vévodovi Niccolovi Ludovisimu, který okamžitě a obratem vyplácí císařské pokladně astronomických 500.000 scudů (což byl milion florinů).

František Ditrichštejn, Paolo Orsini a erb Nicolla Ludovisiho (wikipedie)

Rod Ludovisiů byl italský šlechtický rod pocházející z Bologni . Měl úzké vazby na papežství a měl velký vliv v Papežském státě. Niccolo Ludovisi byl také favorit Španělů, který důvěru Madridu nikdy později nezklamal. Niccolo se narodil v Bologni jako syn Orazia Ludovisiho , 1. vévody z Fiana a Zagarola, patricia z Bologni a vrchního velitele papežské armády (a také bratra papeže Řehoře XV. ), a jeho manželky Lavinie Albergati. Byl španělským místokrálem v Aragonu (1660–1662) a na Sardinii (1662–1664) a v roce 1657 byl jmenován rytířem Řádu zlatého rouna. Byl tedy plně prošpanělský státník a vladař.[1]

Nakonec tedy kauza Piombino nevyzněla plně ve prospěch favoritky Polyxeny, ale ukazuje nám, jak probíhala zákulisní jednání u dvorů v Praze či Madridu, kde byly ve hře velmocenské zájmy. A zapojení vysoké české šlechty do tohoto dění. Možnosti české aristokracie se tak rozvinuly v 17. století a pak naplno v století 18., v době barokní aristokracie. Ale tak či onak. Pouze úsilí Polyxeny z Lobkovic, zvané první dáma království českého, a prošpanělské strany u pražského dvora vlastně udrželo Isabellu a jejího manžela na trůnu Piombina po mnoho let i bez splnění podmínky vyplacení léna.

[1] Pavel MAREK-Petr VOREL, Pernštejnové v evropských dějinách, Praha, 2023, s. 95-105