Estera Teuflová ze Zeilberku, rozená Hebenstreitová ze Streitenfeldu († asi 1624) je velmi zajímavou osobností předbělohorské Prahy. Patří k výrazným ženám své doby, které se dokázaly uplatnit v tehdy převážně mužské společnosti.
Estera Teuflová ze Zeilberku, rozená Hebenstreitová ze Streitenfeldu († 1624) je velmi zajímavou osobností předbělohorské Prahy. Patří k výrazným ženám své doby, které se dokázaly uplatnit v tehdy převážně mužské společnosti[1]. Otec Tomáš jí vychoval k provozování kupecké činnosti a z Estery se stává velmi zdatná obchodnice, která se postupně vyrovnává svým mužským kolegům. Kolem roku 1590 se vdává za zámožného malostranského kupce Jana Teufla ze Zeilberka a dvě kupecké dynastie se spojí do jedné mocné rodiny.
Manžel se stává staroměstským konšelem a žijí v domě v dnešní Melantrichově ulici (Čp. 463, Teuflův dům, Melantrichova 15). Estera vede obchody, věnuje se půjčování peněz, jedná s obchodními partnery. Úspěšně vede právní spor o dědictví po otci. Po smrti manžela se vdova intenzivně věnuje živnosti a dál bohatne. Vede kupeckou kancelář, kde jí pomáhají faktoři, čeledíni, má vlastního účetního a nezapomíná na patřičnou reprezentaci – drahé látky, nábytek a dům v renesančním slohu[2], v jejím domě se pořádají bankety, které navštěvují i dvořané. Nezajímá se aktivně o politiku, ani o náboženské otázky a postupně uvádí svého syna Tomáše do kupeckého umění.[3] Čili do přelomového roku 1618 vstupuje jako zámožná žena.
Umně dokáže využít změnu na trůnu po vypuknutí stavovského povstání. Roku 1619 je její syn Tomáš Ferdinand králem pasován na rytíře v katedrále sv. Víta a stává se šlechticem, stalo se tak při příležitosti korunovace krále Fridricha Falckého. Nakonec král a královna s dvořany navštíví i její dům a koná se zde proslulá hostina pro královský pár a jejich dvůr. Vše jistě souvisí s tím, že Estera poskytuje velký finanční obnos králi, který dostatkem financí rozhodně netrpí. Přichází vrchol společenského a majetkového života Estery.
Nicméně porážka stavů přináší konec - dostává se do vírů pobělohorských konfiskací, předtím emigruje spolu s dvorem krále Fridricha. Roku 1621 se však vrací, aby se pokusila zachránit majetek. Roku 1624 je jí vyměřena pokuta 2000 kop míšeňských, prosí místodržitele Karla z Lichtensteina o prominutí pokuty s odůvodněním, že jako žena se neúčastnila politických činů, ale jako jedné z mála potrestaných žen jí pokuta nebyla prominuta. Bankety pro zimního krále nebyly zapomenuty. Její majetek byl i tak hrubě poničen (odcizeno hedvábí, skladové zásoby a domy vydrancovány). Estera roku 1624 umírá a její syn roku 1625 sepisuje zbylý inventář majetku.
Tomášovi Ferdinandovi se podaří opětovně na pár let dostat na výsluní. Přestupuje ke katolictví, roku 1627 při korunovaci Ferdinanda III. českým králem je pasován na rytíře, je mu udělen nový erb a nový predikát „z Hollensteinu“. Stává se regentem komorních statků a získává tvrz Pakoměřice. Po Bílé hoře nastává v Českém království velká vlna konfiskací a konfiskáty dočasně spravuje dvorská komora ve Vídni, konkrétní správu množství konfiskovaných panství a jiných nemovitostí pak vykonávají regenti (správci), jedním z nich byl i zkušený obchodník Tomáš Ferdinand. Roku 1634 byl přijat sněmem zemským do rytířského stavu království. Roku 1637 však umírá bez potomků.
Estera byla jednou z žen bělohorského a předbělohorského období, které se podařilo dosáhnout výrazného úspěchu v tehdejší společnosti.
[1] V nejvýznamnější zvonařské dílně na přelomu 16. a 17. století v Praze působila Alžběta z Volfenburku, která po smrti svého muže 6 let řídila dílnu. Jako schopné podnikatelky se projevily i Anna Melantrichová z Veleslavína, Alžběta Nygrýnová a Lidmila ze Závořic ve vedení předních tiskáren v Českých zemích.
[2] Renesance ovlivnila podobu měšťanských domů v Praze. Ty získaly novou fasádu zdobenou geometrickým nebo figurálním sgrafitem, rovná okna, římsy, portály, arkádová nádvoří. Příkladem dochovaných renesančních domů je např. dům Granovských v Ungeltu, Teuflův dům s arkádovým nádvořím v Melantrichově ulici, dům U Pěti korun nebo dům U Minuty na Staroměstském náměstí.
[3] JANÁČEK, Josef. Ženy české renesance. Praha, 1977. ISBN: 80-85946-25-4., s. 77-85
