Dvůr Krále Slunce bez iluzí? Neuvěřitelné historky o princezně d’Harcourt

Milí čtenáři a redakce, mnoho štěstí a zdraví do roku 2026 a požehnané Vánoce a těším se na Vás v příštím roce.

Věnováno mé nejmilejší a nejvzácnější Veronice, pro kterou jedinou bije mé srdce

Ludvík XIV. vládl Francii od roku 1643 do roku 1715 a jeho éra je obvykle považována za jedno z nejlesklejších období dějin francouzské monarchie.

Od osmdesátých let 17. století bylo Versailles centrem politického, kulturního a společenského života. Král soustředil do paláce všechny významné představitele šlechtických rodů, které kdysi vládly rozsáhlým državám po celé dnešní Francii. Zlomil tím moc vysoké šlechty a nastolil vládu silného absolutistického panovníka. Přestože se z dlouhodobého hlediska ukázal být tento vladařův záměr jedním z příčin počátku konce monarchie, tehdy se království zdálo být věčným a jas krále Slunce zářil všemi směry.

Pokud by si však čtenář myslel, že Versailles a jiné zámky francouzské aristokracie byly etalonem noblesy, mravů a dobroty, tak by se krutě mýlil. Ano, dvůr i urozená společnost se tak možná snažili tvářit navenek - plni obřadnosti, zjemnělých manýrů a gest. Přepych, okázalost či pěstovaná kultivovanost měly ohromovat nejenom království samotné, ale též cizí diplomaty a samozřejmě ostatní světové mocnosti: od těch v Evropě až po daleký Siam a říši Čchingů.

Zámek v Marly (oba obrázky zdroj wikipedie)

Nicméně každodenní život u dvora a v komnatách aristokracie byl také pln poťouchlostí, zlomyslností a vskutku pestré plejády zcela ostudných nešlechetných skutků. Dvořané se navíc nehašteřili pouze mezi sebou, občas dokonce vedli nedůstojné rozmíšky i se svým služebnictvem.

O životě na dvoře Ludvíka XIV. nám vypráví známé „Paměti Ludvíka XIV. a regentství“ od vévody de Saint-Simon, vydané po jeho smrti (naštěstí pro něj). Louis de Rouvroy, vévoda de Saint-Simon (1675–1755) popisoval mnoho z každodenností vysoké aristokracie.

Mnohdy si bral na mušku neoblíbenou Françoise de Brancas, která se v roce 1667 provdala za prince d’Harcourta, hraběte de Montlaur, a to, když jí bylo 18 a jemu 19 let. Manželství sjednala její přítelkyně Madam de Maintenon, králova milenka (a později morganatická manželka) a údajně bývalá milenka jejího vlastního otce. Françoise s princem sice zplodili celkem devět dětí (z nichž dospělosti se dožily jenom tři), však o harmonickém manželství se zjevně hovořit nedalo. Princ se po většinu času zdržoval na svých panstvích v Lotrinsku, kde vedl velmi veselý život, obklopen svými metresami, vínem a tím, co vyhrál v kartách.

To Françoise pobývala přímo u dvora, nejčastěji ve Versailles, ale i na královském zámku v Marly-le-Roi, kde nad ní držela ochrannou ruku už zmiňovaná paní de Maintenon. V pamětech vévody Saint-Simona se dodnes můžeme dočíst leccos o její svérázné a údajně nepříliš příjemné povaze, jakož i o pomstách a zlomyslnostech, se kterými se princezna u dvora musela potýkat. Vždyť jednou z jejích sokyň měla být sama Marie Adelaide Savojská (1685–1712), matka budoucího krále Ludvíka XV.!

AI obraz

Nechme tak nyní promlouvat slova vévody de Saint-Simon.

„Princezna se každý den s někým hašteřila nebo se zapletla do nějakého dobrodružství. Její sousedé v Marly si stěžovali, že v noci nemohou spát kvůli hluku, který dělala. Pamatuji si, že po jedné z těchto scén šli všichni obdivovat pokoje vévodkyně de Villeroy [1]a paní d’Espinoy, které si kvůli rušení uprostřed noci postavily postele doprostřed místnosti, a pak o svých nočních strastech každému vypravovaly“.

„Jednou si princezna d’Harcourt vzala do služby silnou a zdatnou komornou, kterou hned od prvního dne fackovala. Komorná neřekla nic, ale po pěti nebo šesti dnech tohoto zacházení se domluvila s ostatními sluhy. Jednoho rána, když byla v pokoji své paní, zamkla dveře, aniž by si toho princezna všimla, a něco řekla, aby ji schválně rozčílila. Jakmile dostala první facku, vrhla se na princeznu d’Harcourt, zbila ji ranami a fackami, povalila ji na zem, kopala ji a mlátila od hlavy až k patám. Když už byla unavená z této „zábavy“, nechala princeznu na zemi, potrhanou, rozcuchanou a řvoucí jako ďábel. Komorná pak pokoj opustila, zamkla dveře zvenčí a uprchla z domu.“

„Monseigneur vévoda [2] a Madame vévodkyně z Burgundska [3] na ni neustále zkoušeli různé žerty. Jednoho dne dali rozmístit podél cesty k zámku v Marly, která která vedla k bytu princezny d’Harcourt, petardy. Princezna byla ze všeho strašně vyděšená. Vévoda a vévodkyně si pak podplatili dva nosiče, aby ji dostali do pasti. Když byla přímo uprostřed cesty, petardy začaly vybuchovat, a ona začala hlasitě volat o milost; nosiči ji postavili na zem a utekli. Zůstala tam, zmítající se v nosítkách tak prudce, že je málem převrátila, a řvala jako posedlá. Šlechtická společnost, která se shromáždila u dveří zámku, aby se podívala na tu zábavu, jí přispěchala na pomoc, aby si to mohla ještě více užít. Princezna poté začala všem sprostě nadávat, počínaje Monseigneurem a Madame vévodkyní z Burgundska.“

„Jednou dala vévodkyně Burgundská pod její židli v salónu, kde hrála piquet, petardu. Když ji chtěla zapálit, někdo ji varoval, že by to mohlo princeznu d’Harcourt vážně zranit, a tak od toho upustila. Občas posílali do jejího apartmá asi dvacet švýcarských gardistů s bubny, aby jí hrozným rachotem vytrhli ze spánku. Jindy — a tyto scény se vždy odehrávaly v Marly — čekali, až půjde spát. Bydlela blízko příbytku kapitána stráží, kterým byl tehdy maršál de Lorges[4] . Sněžilo a mrzlo, a Madame vévodkyně z Burgundska se svou suitou nahrabala sníh z terasy, která byla v úrovni jejich pokojů. Aby měli více sněhu, vzbudili i maršálovy lidi, kteří jim zajistili dostatek sněžné munice. Potom se pomocí falešného klíče a se svícny se tiše vplížili do pokoje princezny d’Harcourt, náhle odtáhli závěsy její postele a zasypali ji sněhovými koulemi. Ta špinavá osoba, probuzená šokem, potlučená a dusící se sněhem, který měla dokonce v uších, s rozcuchanými vlasy, řvala na celé kolo a zmítala se jako úhoř, aniž by věděla, kam se schovat. Tento výjev dvořany bavil více než půl hodiny, až nakonec princezna plavala ve své posteli, z níž voda tekla po celém pokoji. Bylo to tak vtipné, že se tomu člověk mohl smát k smrti. Následujícího dne byla okázale uražená, což ji ještě více zesměšnilo.“[5]

AI Obraz

Z namátkou vybraných historek jasně vidíme, že vzpomínky vévody de Saint-Simon na Françoise princeznu d’Harcourt nebyly příliš příznivé. Navzdory svým poněkud výstředním způsobům a komplikované povaze, jakož i znění Saint-Simonových memoárů, je nicméně nutné zdůraznit, že tato šlechtična rovněž zlepšila životy mnoha lidí.

V Harcourtu a v Arcueil a Clermont-en-Beauvaisis byla mimořádně štědrá. Ve vesnici Harcourt postavila velký špitál a hospic a s ním i zařízení pro chudé dívky, kde je dávala vzdělávat v krajkářství, což bylo v tehdejší Normandii vesměs neznámé řemeslo. Mnoho starých lidí mohlo díky štědrosti svérázné šlechtičny, u dvora spíše vysmívané a nenáviděné, zakončit své dny určitém pohodlí.

U dvora zkrátka platila za vesměs neoblíbenou figurku, jejíž charakteristické chování z ní navíc činilo snadný terč kanadských žertů. Není pak bez zajímavosti, že s vrtošivou a neodbytnou povahou princezny d’Harcourt měla podobné zkušenosti i Alžběta Charlotta Falcká (1652–1722), provdaná vévodkyně Orleánská, švagrová Krále Slunce. Tato přední dáma královské Francie vedla bohatou korespondenci s mnoha významnými evropskými osobnostmi své doby, přičemž řada jejich listů se dodnes dochovala a část z nich byla později edičně zpřístupněna. V jednom z dopisů, datovaných 15. listopadem 1704, tak např. uvedla: „Ve čtvrtek jsem napsala tetě a měla jsem návštěvu, mimo jiné princeznu d’Harcourt, která mi přinesla šest nebo sedm dopisů, které chtěla, abych si přečetla a dokud jsem to neudělala, tak mi nedala pokoj…“.[6]

L’ancien Régime, tedy doba francouzské monarchie před revolucí roku 1789, byla sice elegantní a plna lesku erbů a přepychu, ale uvnitř často klokotaly malichernost s nedůstojností, jež sice měly zůstat skryty, ale nejednou se dostaly na světlo Boží.

Erb rodu De Brancas, z kterého princezna pocházela

[1] Míněna je Marguerite-Marie de Cossé-Brissac, vévodkyně de Villeroy (1648-1708), manželka maršála Françoise de Neufville, vévody de Villeroy (1644-1730).

[2] Ludvík vévoda Burgundský (1682-1712), vnuk Ludvíka XIV. a otec budoucího krále Ludvíka XV.

[3] Marie Adelaide Savojská (1685-1712), manželka Ludvíka vévody Burgundského a matka budoucího krále Ludvíka XV.

[4] Guy Aldonce de Durfort de Lorges (1630-1702), francouzský šlechtic a vojevůdce

[5] Všechny překlady pocházejí z online verze Saint-Simonových memoárů: https://www.gutenberg.org/files/3875/3875-h/3875-h.htm

[6] https://elisabeth-charlotte.eu/b/d01b0219.html