Vyprávění o jedné z nejvýznamnějších osobností barokního Českého království, která se stala nesmrtelnou jako uroboros z jejího erbu – Václavu Xaverovi Neumannovi z Puchholze (1671-1743).
V pražské městské části Michle, uprostřed výškových budov moderní zástavby, zůstal stát osamocený barokní kostel Narození Panny Marie. Je to malebná barokní stavba, kterou lze v ruchu spěchajícího okolí snadno přehlédnout. A i když se kolemjdoucí nebo návštěvník svatostánku zastaví, tak možná jen těžko rozezná na východním průčelí erb vytesaný v kartuši. Najdeme na něm tajemného urobora – mýtického hada požírajícího vlastní ocas, který symbolizuje věčný koloběh života a nesmrtelnost. [1]
Tady začneme vyprávění o jedné z nejvýznamnějších osobností barokního Českého království, která se nesmrtelnou skutečně stala – Václavu Xaverovi Neumannovi z Puchholze (1671-1743). Václav se narodil v rodině Johanna Valeriána Neumanna, původem z Domažlic, který obdržel 25.4. roku 1652 erb a byl povýšen do šlechtického stavu.[2] Johann Valerián získal měšťanské právo na pražském Starém Městě. Matkou Václava Xavera byla druhá manželka Jana Valeriána, Kateřina Margareta z Dusterwaldu. Kateřina byla dcerou advokáta a profesora práv - Jana Jindřicha z Dusterwaldu.[3] Z manželství se narodilo sedm dětí a největší proslulosti dosáhl právě Václav Xaver.
Václavovi Xaverovi se dostalo vynikajícího vzdělání. Studoval na Právnické fakultě Karlo-Ferdinandovy univerzity u profesora Jana Kryštofa Schambogena. Od r. 1688 byl mistr svobodných umění, r. 1699 získal doktorský titul a věnoval se advokacii. Od r. 1704 působil jako mimořádný profesor, od r. 1722 profesor na katedře kanonického práva. Během své univerzitní kariéry byl patnáctkrát zvolen děkanem Právnické fakulty a pětkrát rektorem Univerzity. Byl autorem mnoha odborných spisů a působil v komisi pro revizi Obnoveného zřízení zemského v r. 1709 a zasazoval se i o reformy právnických studií. Byl propagátorem merkantilistických idejí.[4] Postupně se stal patrně nejproslulejším právníkem a advokátem své doby.
V průběhu své praxe se dostal i do křížku s proslulým hrabětem na Kuksu, Františkem Antonínem Sporckem, kdy ho hrabě považoval za osobního nepřítele a nevynechal snad žádnou příležitost nějakým způsobem ho hanit. Jádrem sporu byl soud o neproplacené směnce na 5000 zlatých, kterou F. A. Sporck vystavil Neumannovi za budoucí poskytnuté právní služby, aniž by si přitom uvědomil, jak riskantním instrumentem směnka je. Hrabě však s činností svého advokáta spokojen nebyl, neboť ten měl jednat ve prospěch protistrany a porušit tak jedno ze základních pravidel advokátní etiky. Za právní služby tak odmítl směnku zaplatit, což mělo za následek protestaci směnky a následné podání směnečné žaloby proti Sporckovi. Nakonec padl rozsudek purkrabského soudu v neprospěch Sporcka. Částka 5000 zlatých s příslušenstvím nebyla pro hraběte žádná závratná suma, z principu a z pocitu nespravedlnosti ji však odmítl uhradit, což mělo za následek personální exekuci. Sporck byl ze zámku v Lysé eskortován do Prahy, kde byl třináct týdnů držen ve vyhlášené Daliborce, v chladné purkrabské komnatě. Hrabě se však s pravomocným rozhodnutím purkrabského soudu nikdy nesmířil, a pokusil se jej několikrát zvrátit.[5] Následně se pak hrabě snažil vtesat svojí křivdu i do kamene. Před budovou hostince U Zlatého slunce v Kuksu se i dnes tyčí vysoká socha starého muže s pozdviženým mečem od M. B. Brauna. Socha tu stála již na podzim roku 1720. Původně se jednalo o posměšnou sochu Herrkommana, která hlásala bezcharakternost a lstivost (některých) advokátů. (podobou nápadně připomínající Neumanna). V levé ruce držela socha říšské jablko s nápisem "IURE ERUI" znamenajícím v překladu: "Právem jsem dobyl." Tento nápis je možno přečíst ve stejném znění i pozpátku. Tím naznačoval, že právní spory je možné vésti a vybírati nejenom rovnou a správnou cestou, ale i cestou opačnou - útokem a lstí. Hrabě se postaral o propagaci sochy prostřednictvím grafických listů, které šířil mezi své přátelé a příznivce. Sporck nakonec nechává z obavy před soudem sochu přetesat na Goliáše a odstranit nápisy, z jablka se stává štít.[6]
Stopy po Václavu Xaverovi však nenalezneme pouze v soudních spisech a odborných pracích. Byl jako stavebník spojen se dvěma místy v Čechách, a to se zámkem Suchdol na Kutnohorsku, který koupil v dražbě od zadluženého hraběte Karla Jáchyma Bredy, a kostelem Narození Panny Marie v Michli. Na Suchdole si za své obydlí zvolil jihozápadní křídlo zámku, které nechal upravit barokně. Z těchto úprav se dochovala některá dveřní a okenní ostění v této části zámku a barokní krb. Jednotlivé části zámku byly tehdy dostavěny do stejné výše a zastřešeny jednotnou barokní valbovou střechou. Vodní příkopy kolem zámku byly zrušeny a v jejich místě zřízena zahrada, ohrazená směrem ke vsi barokní zdí. S Václavem Xaveriem je spojeno asi poslední období rozkvětu zámečku. Po jeho smrti byl zámek dědici prodán hraběti Janu Fridrichovi Karlovi Maxmiliánovi z Osteina. Po tomto prodeji začal zámek chátrat, neboť Osteinové jej využívali jen k hospodářským účelům. [7]
Kapli a později kostel Narození panny Marie nechal Neumann postavit dle nadační listiny z 21.6. 1724 z titulu děkana Právnické fakulty, protože obec Michle byla součástí nemovitého majetku Právnické a Lékařské fakulty Karlo – Ferdinandovy Univerzity a fakulty zde vykonávaly patronátní právo. Kostel byl patrně vystavěn za dva roky. Děkan nechal svoji úlohu při výstavbě kostela zvěčnit rodovým erbem, o kterém jsme hovořili na začátku této kapitoly. A erb Václava Xavera nalezneme i v interiéru kostela - v severní boční lodi je barokní oltář s obrazem sv. Jana Nepomuckého neseného anděly, v rohu obrazu je znak zakladatele kostela. [8]
Pozemská pouť profesora Václava Neumanna z Puchholze skončila 14.8.1743 na zámečku Suchdol, a to ve věku 72 let. Následně byl pochován do klášterního kostela sv. Františka Serafínského v Zásmukách na Kutnohorsku. Honosný náhrobník byl zasazený do podlahy klášterního kostela, před oltářem Panny Marie Pomocné. Zásmuky byly v druhé polovině 17. století, v době stavby kláštera a uvedení Františkánů do tohoto místa, v držení rodu Šternberků. Postavení a význam Václava Neumanna z Puchholze dokládá i to, že spočinul mezi rodinnými příslušníky starého a významného rodu Šternberků.
Profesor Václav Neumann z Puchholze svým životním úsilím získal nesmrtelnost – jakou mu dal do vínku tajemný uroboros z jeho rodinného erbu.[9]
[1] MYSLIVEČEK Milan, Panoptikum symbolů, značek a znamení, Horizont, Praha, 1992.
[2] VAVŘÍNEK Karel, Almanach českých šlechtických a rytířských rodů 2016. Autor uvádí, že Jan Valerián získal erb za pomoc při obraně Prahy před Švédy 1648. Nicméně se to nejeví být pravděpodobné. Viz. Županič Jan, Fiala Michal Praha 1648 - nobilitační listiny pro obránce pražských měst roku 1648 , VR Atelier, Praha, 2001, autoři nobilitaci pro Neumanna neuvádí.
[3] Listy heraldické a genealogické společnosti v Praze, číslo 12, duben 1971, str. 7-10. Autorka článku Oldřiška Jandová mj. uvádí, že Jan Valerián byl profesorem práv a advokátem, ale jedná se o údaj ojedinělý čerpající z Časopisu přátel starožitností českých v Praze (XXII, 1914). Jiná literatura toto neuvádí. Nejnovější literatura o něm hovoří jen jako o měšťanovi Starého Města – viz. MAŠEK Petr, Šlechtické rody v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II.díl N-Ž , Argo, 2010, str. 18.
[4] https://ipac.svkkl.cz/arl-kl/cs/detail-kl_us_auth-0276541-Neumann-z-Pucholtze-Jan-Vaclav-Xaver-16701743/?qt=mg
[5] Více v Ignác Antonín Hrdina, Proč hrabě Špork seděl ve vězení pro dlužníky?, KEY Publishing a The European Society for History of Law, Ostrava 2011, 341 stran
[6] BOR, D. Ž, Josef PROŠEK, Hana HAMPLOVÁ a Zdeněk HELFERT. František Antonín hrabě Špork, významný mecenáš barokní kultury v Čechách. [Praha]: Trigon, 1999, 60 str, str. 38-39
[7] POCHE E. a kol.: Umělecké památky Čech 3. Praha, nakladatelství ČSAV Academia, 1980, str. 463, DURDÍK T. a kol.: Encyklopedie českých tvrzí, III. díl S - Ž, Argo, 2005, str. 774-775.
[8] PRIX Dalibor a kol, Umělecké památky Prahy, velká Praha 1.M-U, Praha, Academia, 2017, str. 18-20, https://pamatkovykatalog.cz/kostel-narozeni-panny-marie-15659804
[9] Rod Neumannů pokračoval syny i dcerami. Nejznámějším se stal Jakub Vincenc, úředník zemských desek a císařský apelační rada, který roku 1747 získal český rytířský stav a polepšení erbu. Rod na počátku 19. století postupně mizí z dějin.
