Chorvatská „kroateska“ v Bitvě na Bílé hoře – Chrastowachek z Lippy

Epitaf v kostele Panny Marie pod řetězem je mimořádně vzácným dokladem Chorvata, který se účastnil Bitvy na Bílé hoře a následně se usadil v Praze. Podívejme se na účast Chorvatů v Třicetileté válce

Bitva na Bílé hoře byl rozhodující střet během české stavovské povstání, který se odehrál 8. listopadu 1620. Bitva mezi císařskými a stavovskými vojsky proběhla na pláni nedaleko Prahy. Výsledek bitvy znamenal konec stavovské vlády a následné upevnění habsburské mocenské nadvlády nad českými a moravskými zeměmi. A v kostele Panny Marie pod řetězem na pražské Malé Straně nalezneme jednoho z mužů, kteří v této slavné bitvě bojovali. Byl chorvatským důstojníkem. Lukáš Chrastowachek z Lippy. Byl příslušníkem pluku Chorvatů, který bojoval za císaře Ferdinanda II. Zemřel v Praze v klášterním špitálu u Hybernů roku 1634 dne 29. dubna. Roku 1629 byl povýšen do stavu svobodných pánů. Náhrobek mu zřídil sám biskup Pětikostelí (Pécs – dnes město v Maďarsku) Benedikt Winkovič a přátelé s příbuznými.

Epitaf Chrastowacheka (foto autor)

Bitva na Bílé hoře (wikipedie)

Bitvy se účastnilo množství žoldnéřů ze všech koutů tehdejší Evropy. Jednou z jednotek, které se účastnily bitvy na Bílé hoře, byl také slavný pluk Chorvatů Isolani. Tento pluk, složený převážně z chorvatských jezdců, byl pojmenován podle svého velitele, plukovníka Jana Ludvíka von Isolani. Isolaniho pluk se proslavil svou odvahou a bojovou zdatností, což jej činilo jedním z nejvíce obávaných jezdeckých útvarů té doby. Stinnou stránkou byla jejich velká brutalita, se kterou zacházely s civilním obyvatelstvem, a to i na tu dobu. Pluk Isolani byl znám svou rychlostí a flexibilitou v boji, často používal taktiku rychlých útoků a ústupů, které měly za cíl zmást a vyčerpat nepřítele. Na Bílé hoře se však ještě jednalo o jednotku skromnější a Isolani tam byl jen kapitánem arkebuzírů. [1]

O Chorvatech na bojištích třicetileté války slyšíme poprvé přibližně kolem roku 1619. Tehdy chorvatský bán (místokrál) Nicholas Frankopan vyhlásil, že každý „dům“ musí poskytnout dva muže pro císařskou armádu. V květnu téhož roku přijali dva plukovníci Nikolaus Forgách de Ghimes a Matthias Somogyi, baron von Karcsa, do svých služeb přibližně 1500 Chorvatů, kteří byli ve spisech uvedeni jako „pluky hajduků“. Byli nasazeni jako pěšáci v tažení císařského polního maršála harběte Buquoye proti jednotkám stavovského velitele Matyáše Jindřicha von Thurna a Arnošta von Mansfelda a sehráli rozhodující roli ve vítězném výsledku bitvy u Zablátí západně od Českých Budějovic 10. června 1619. Zatímco většina z nich následně dezertovala, zbývající chorvatští žoldnéři vyplenili jihočeské město Rožmberk nad Vltavou, než byli v únoru 1620 rozpuštěni. V srpnu 1619 se uskutečnilo druhé naverbování chorvatských pěších jednotek, tentokrát pod velením Johanna Jakoba von Gallenberg. Byly nasazeny v Dolních Rakousích, kde české a moravské jednotky spolu s Gaborem Bethlenem obklíčily Vídeň. Přestože nebezpečí nebylo koncem roku zdaleka zažehnáno, chorvatští pěšáci byli v prosinci 1619 opět rozpuštěni.[2]

Chorvatský jezdec doby Třicetileté války (wikipedie)

V roce 1619 se v souvislosti s Třicetiletou válkou také poprvé objevil zmíněný název „Isolani“ nebo „Isolano“. V průběhu války se stal prakticky synonymem pro chorvatskou jízdu, která byla často označována jako „isolští jezdci“. Podle jejich velitele Jana Ludvíka hraběte Isolano. [3] V tomto raném období však Isolani ještě sloužil jako prostý kapitán roty jezdců arkebuzírů pod velením císařského vojevůdce Heinricha Duvala hraběte de Dampierre v Dolním Rakousku. A i bitvy na Bílé hoře se účastnil jako kapitán a následně se účastnil tažení do Falce. Až do roku 1623 zůstával podíl Chorvatů v císařské armádě poměrně skromný, ale s tažením proti Gaboru Bethlenovi lehcí jezdci - a jako takoví Chorvati od té doby sloužili téměř výhradně - náhle získali na významu. V roce 1623 bylo zřízeno celkem devět setnin nebo eskadron chorvatských žoldnéřů poté, co Valdštejn zjistil velký nedostatek vlastní armády v boji proti sedmihradskému knížeti Bethlenovi – lehká jízda císařských byla ve srovnání s nepřítelem příliš slabá. Jeho 1000-2000 Chorvatů beznadějně převyšovali Bethlenovi lehcí jezdci, kteří měli v té době 5000-6000 jezdců. V roce 1625 byl zřízen první ‚regulérní‘ chorvatský pluk, kterému velel právě Isolani.[4]

Bethlen (wikipedie)

Isolani (wikipedie)

Společným poznávacím znakem chorvatských jednotek byl jejich vojenský kroj, který se skládal z krátké přiléhavé tuniky (kabátce), někdy podšité kožešinou, širokých kalhot – úzkých dole, jednoduché čepice s kožešinou a perem a kožených bot s vysokou špičkou. Preferovaná barva byla červená, ale byla používaná i modrá a zelená. Chorvati i Uhři nosili červenou nebo žlutou pásku kolem pasu, barva symbolizující jejich loajalitu k rodu Habsburků.[5]

Chorvatské jednotky pak bojovali až do konce třicetileté války na straně císaře. Civilní obyvatelstvo velmi trpělo rabováním a nájezdy i těchto vojáků, protože pro vojenské jednotky bylo stále obtížnější sehnat potraviny a kořist, a to pro postupné vyčerpání zdrojů v důsledku nekonečné války. Ve čtyřicátých letech 17. století byli chorvatští jezdci především na východě říše, ale objevili se i v Dolních Rakousích, Hesensku a severním Německu. Loupeživé vpády „strašných kroatů“ či „kroatesky“ se na mnoha místech zapsaly do kolektivní paměti, stejně jako tzv. Kroatenjahrs, což byla léta 1637/38, kdy Chorvaté bojovali a plenili v Hesensku. [6]

Epitaf v kostele Panny Marie pod řetězem je mimořádně vzácným dokladem Chorvata, který se účastnil Bitvy na Bílé hoře a následně se usadil v Praze.

Na náhrobku čteme (překlad z latiny): „Vznešenému pánu a skvělému hrdinovi Lukáši Crastowachkovi, baronu z Lippy, zdatného a pověstného pluku Chorvatů, sloužících ve vojsku pod záštitou císaře Ferdinanda II. Rakouského, spravedlivého vítěze. Veliteli a plukovníku, který zemřel v Praze u Hybernů a byl zde pohřben, zřídili pomník, ctihodný a znamenitý pán Benedikt Winkovič,biskup v Pětikostelí, příbuzenstvo a truchlící přátelé. Léta Páně 1634 v měsíci dubnu dne 29.“

Nad nápisem je erb plukovníka. Ve štítu vložený hrotitý štít s jezdcem na koni mávajícím šrapnelem. V hlavě štítu tři kůly. Jezdec je jasný odkaz na chorvatskou jízdu, ve které plukovník sloužil.

[1] Arkebuzíři, zvaní též karabiníci nebo německy Bandelierreiter, byli druhem jezdectva v době třicetileté války. Z ochranné zbroje měli na sobě jen přilbu a přední plát. Byli vyzbrojeni krátkou ručnicí s kolečkovým zámkem a jednou nebo dvěma pistolemi, vše předovky. V polovině 17. století je nahradili dragouni.

[2] REBITSCH, Robert, HOBERT, Lothar, SCHMIDL, Ervin: Vor 400 Jahren – Der Dreißigjährige Krieg, Innsbrucker Historische Studien 32, Innsbruck, 2019. S. 112. Dostupné online https://ulbdok.uibk.ac.at/download/pdf/4724721.pdf [citováno 8.2.2025]

[3] Isolano pocházel z rodiny, která svůj původ kladla na ostrov Kypr, již ve středověku jsou ale její příslušníci doloženi v severní Itálii. Janův otec Jan Marek bojoval na konci 16. století v habsburských službách v Uhrám proti Turkům a vojenskou dráhu zvolil také Jan Ludvík, který se na počátku 17. století rovněž v Chorvatsku zapojil v císařských barvách do válečné kampaně proti „ukrutnému nepříteli všeho křesťanstva“. Po míru v Zsitvatoroku v roce 1606 se jeho stopy ztrácejí. Znovu se objevuje v době českého stavovského povstání, kdy bojoval jako kapitán arkebuzírů pod Dampierrem v Rakousku, Čechách i Uhrách. V roce 1625 byl na Valdštejnovo doporučení jmenován plukovníkem a po určitou dobu s ním spojil svůj osud, nakonec se však otočil proti Valdštejnovi. Po Valdštejnově smrti byl 6. května 1634 povýšen do hraběcího stavu a ze zabaveného vévodova majetku roku 1636 získal panství Český Dub s hradem Frýdštejn.

[4] Tamtéž, s. 112

[5] Tamtéž, s. 110

[6] Tamtéž, s. 116