Napsaly se již stohy článků o průjezdu 2. mechanizovaného pluku americké armády přes Českou republiku. Ze všech možných stran, z hledisek politických, finančních, proruských a proamerických. Proběhly demonstrace a anti demonstrace. Samozřejmě s obligátním zesměšňováním sebe navzájem jak je obvyklé v české kotlině. A co hledisko tak trošku psychologické?
Osobně mi skutečně konvoj nijak nevadí, je zřejmé, že z vojenského hlediska patrně význam nemá žádný či malý, ostatně to několikahodinové zpoždění spíše ukazuje, že takový přesun po vlastní ose moc efektivní není. Hlavním oficiálním cílem bylo ukázat vyjádření solidarity a potvrzení závazků vůči partnerům z NATO, takový cíl se v obměnách cituje. I tento cíl je legitimní.
Mám jen pocit, že za tím vším voláním po základnách, průjezdech, přítomnosti americké armády a nekonečného zdůrazňování, že USA osvobodily tu či onu zemi a vůbec zachránily celý svět (obměňuje se stokrát národní mýtus mnichovské zrady, roku 1948 a 1968) je pocitem slabého dítěte, který touží po ochraně táty. Přijmutí postoje nedostatečné mužnosti a přisvojení vlastností, které chcete mít někomu jinému, svému velkému ochránci, ke kterému můžete vzhlížet a obdivovat ho. Je to snad nejistý pocit, že naše armáda je v současném stavu neschopná plnit úlohu obrany území, zklamání z Evropské unie, kde lidi čekali jakési deus ex machina, cosi seslaného shůry, co napraví stav věcí vezdejších? Češi by měli začít hledat svojí mužnost. Prozatím je nahrazována slovním zesměšňováním mužnosti jiných národů, zejména ruského, ale mnohdy i jiných, kdy může vyniknout ten národ náš, mnohdy je vše provázené frustrací z dějin okupací českého prostoru.
Češi by měli začít hledat svojí mužnost, aby konvoj nepůsobil jako táta slabého českého dítěte, které pořád pláče nad křivdami ze svého dětství.
