Cerberos na stráži Petřvaldských z Petřvaldu

Obelisk v parku Buchlovic je pietním místem rodové paměti Petřvaldských a Berchtoldů, dodnes střežen věrným psem Cerberem, který snad navěky odpočívá za obeliskem.

Pohlédneme-li z okna hlavního sálu buchlovického zámku, tak nás původní centrální osa zahrady plynule povede až na její vzdálený konec. Nazývaný „point de vue“. Zámek byl vytvořen jako dar pro první manželku Dětřicha Petřvaldského z Petřvaldu Anežku Eleonoru, svobodnou paní z Colonna-Felsu. Anežka vtiskla parku podobu, která se v základním rámci dochovala dodnes. Za ní se barokní zahrada s italskou koncepcí a francouzskými zahradními prvky proměnila na tehdy moderní tzv. sentimentální park. Pro úpravy parku i zámecké budovy přizvala brněnského umělce Ondřeje Schweigla. Sentimentální zahrady, neboli „jardin anglo-chinois“, byly v Evropě rozšiřovány od 60. let 18. století. V tomto pojetí je zahrada chápána jako příjemné místo pro meditaci a odpočinek člověka. Jedná se o přechod mezi francouzským klasicismem a anglickým romantickým parkem. [1] [2]

Hlavní sál zámku, obelisk a hlavní osa parku (fota autor článku)

Na „point de vue“ dnes můžeme vidět asi nejzajímavější památku v parku. Je spojnicí mezi starobylým moravským rodem Petřvaldských z Petřvaldu a mladším původně tyrolským rodem Berchtoldů z Uherčic. Je to místo rodové paměti a úcty k předchůdcům posledních majitelů panství Berchtoldů. Kenotaf v podobě obelisku Petřvaldských zastával typickou barokní funkci. Určoval protipól zámecké budovy a označoval konec hlavní zahradní osy.

Portrét Dětřicha, erb Petřvaldkých v hlavním sálu zámku a architekt Schweigel (wikipedie)

Na toto místo nechal obelisk umístit Leopold I. Berchtold na památku své tety Eleonory z Petřvaldu, jež mu odkázala své panství na Buchlově. Obelisk nese znak rodu Petřvaldů (stříbrného páva) a latinský dedikační nápis: „FELICI LIBERATRICI, NUMIECENTISSIME, MAGNAE, ET VLTIMAE ELEONORAE E BARONIBUS ET DOMINIS DE PETERWALD IMMORTALET, HOC, GLORIAE, MONIMENTUM MDCCLXXXXIV.“ (Šťastné osvoboditelce, nejštědřejší obnovitelce, veliké a poslední Eleonoře ze Svobodných pánů z Petřvaldu věčný pomník slávy 1794). Obelisk byl vytesán buchlovickým kameníkem Hýsou pod vedením architekta a sochaře Ondřeje Schweigla. Schweigl provedl veškeré plastické úpravy na obelisku. Malířské dokončení zajistil malíř Hanák.[3]

Obelisk a pamětní deska

Před obeliskem na hlavní ose byly navíc umístěny dvě skulptury od Ignáce Lengelachera z druhé čtvrtiny 18. století. Představují alegorie Šťastného lovu a Slávy (Dianu a Apollóna). Na svá dnešní místa byly roku 1928 přeneseny ze zahrady zámku v Bzenci, na štítech jsou rodové znaky Pruskovských z Pruskova (podkovy). [4]

Starý šlechtický rod Berchtoldů pocházel z Tyrolska. Odtud se rozšířil přes Durynsko, Salzbursko, Horní a Dolní Rakousko do Čech, na Moravu a do Uher. Rod Berchtoldů se dělil na tři linie: Sachsengang, Sonnenberg a z Uherčic. Zakladatelem linie rodu Berchtoldů z Uherčic byl Jakub Berchtold z Tridentu, syn Matyáše, doktor práv, dvorní rada a ředitel dvorské komory císaře Ferdinanda II. a Ferdinanda III. Jakub Berchtold byl dekretem císaře Matyáše, daným v Praze 6. ledna 1616 povýšen do rytířského stavu. Dekretem císaře Ferdinanda II. ze dne 4. května 1633 byl povýšen do stavu říšských pánů a podle svých statků na Moravě přijal predikát z Uherčic, Vratěnína a Pulic. Ve druhé generaci byl pak rod povýšen do hraběcího stavu. Berchtoldové se stali známými na Moravě držbou statků Buchlovice a hradu Buchlov, který se týčí vysoko v pohoří Chřibů.

(

Spojení Buchlova a Buchlovic s Berchtoldy mají svůj původ u Prospera Antonína hraběte Berchtolda, který se oženil s Marií Terezií rozenou svobodnou paní Petřvaldskou z Petřvaldu. Marie Terezie byla předposlední držitelkou buchlovského panství a Žeravic z rodu Petřvaldských z Petřvaldu, kteří panství vlastnili od roku 1644. Po smrtelném pádu Marie Terezie z koně dne 8. ledna 1768 se dědici panství staly její nezletilé děti, které se však svého dědictví zřekly ve prospěch své tety Marie Eleonory Petřvaldské. Ta ve své poslední vůli z roku 1798 odkázala celý svůj majetek svému nejmilejšímu synovci Leopoldovi Františku Xaverovi hraběti Berchtoldovi. Marie Eleonora zemřela v roce 1800 a tak vymřel rod Petřvaldských a panství přešlo na rod Berchtoldů.

Samotný obelisk je obklopen vzrostlými tisy, jalovci a tújemi a jeho stinné umístění zdůrazňuje pietní charakter místa i pro nepoučeného diváka. Právě sem pověst umisťuje místo odpočinku psa Cerbera. Cerberus byl pes, který měl nosit korespondenci mezi Janem Dětřichem Petřvaldským z Buchlovic a Marií Annou, hraběnkou Nosticovou z Chotovin v Čechách poblíž Tábora. Je pravdou, že milovaná manželka Dětřicha, pro kterou vytvořil zámek, zemřela a on se po nějaké době ucházel o Marii Annu Nosticovou, ovdovělou hraběnku z Götzu (von Götzen), se kterou se později oženil. Svatba vdovců byla velkolepá a odehrávala se na Chotovinách. Cerberos měl předtím nosit milostnou korespondenci snoubenců v obojku a být stravován na předem dohodnutých místech. Cesta mu trvala dva měsíce. Jako vzpomínku na tento romantický poměr je na hradě dodnes chován obraz černého psa Cerbera. Nakolik je takové psí putování reálné, a k čemu by šlechtickému páru bylo, ponechávám na čtenářích. [5][6]

Cerberos (ilustrační foto autor s pomocí AI)

Dětřich (zemř. 1734) a Anežka Eleonora odpočívají svůj věčný sen v Kapli svaté Barbory (Buchlovice) na vrchu Modla nedaleko hradu Buchlov. Anna Nosticová pak přežila svého muže o dvanáct let a odkázala svůj majetek c. a k. nadporučíkovi Janu Karlovi, rytíři z Bruesu-Burku.

Obelisk je tak pietním místem rodové paměti Petřvaldských a Berchtoldů, dvou rodů, které již dávno vymřely, a snad je dodnes střežen věrným psem Cerberem, který navěky odpočívá za obeliskem.

[1] Tyto zahrady byly později zpravidla upravovány dále v módním anglickém stylu a stali se z nich rozsáhlé krajinářské parky. Prvky, tzv. fabriques, které by neměly v sentimentální zahradě chybět jsou tzv. kenotaf neboli rodový náhrobník, různé exotismy – čínské pavilóny či turecké lázně, památník kultu přírody reprezentovaný poustevnou se sklepem a studánkou a také prvkem hry zastoupený nějakou loveckou atrakcí nebo kuželnou.

[2] Zahrada byla po roce 1800, kdy zámek získal Leopold I. Berchtold z Uherčic, přebudována v rozsáhlý anglický park

[3] Kateřina Drgáčová, Bratři Berchtoldové a jejich místo v dějinách, diplomová práce, FF MU, Historický ústav, Brno 2001, s. 41-42

[4] Pruskovští z Pruskova (též Proskovští z Proskova, německy von Proskau, polsky Proszkówski z Proszkowa) byl slezský šlechtický rod připomínaný od 13. století. Vlastnili statky v Opolsku a v Ratiboři. V 16. století v habsburských službách dosáhli vlivnějšího postavení a byli povýšeni do panského stavu. Tehdy také získali majetek v Čechách a na Moravě (Staré Hrady, Bzenec, Hradec nad Moravicí). V roce 1678 jim byl udělen hraběcí titul. Rod vymřel v roce 1769 a jeho majetek, jméno i erb převzali spříznění Ditrichštejnové.

[5] Jako první tuto pověst zaznamenává Leopold Berchtold ve své publikaci z roku 1892

[6] Žižlavský, Bořek: Buchlov. Historie a příběhy hradu. Boršice 2018, s. 91-92