Bože, nepohrdni srdcem ubohým Ignáce z Martinic – k pražské kapli Panny Marie Altöttinské

Na Kajetánce v Praze 6 stojí kaplička - torzo původně většího kostela Panny Marie Altöttinské, mezi bývalými usedlostmi Kajetánka a Petynka.  

Roku 1666 na zdejších pozemcích nechal Bernard Ignác z Martinic postavit dvě malé kapličky, jednu větší kapli a menší budovu kláštera, kterou věnoval řádu theatinů, alternativně česky kajetánů (proto Kajetánka). Název kajetáni se odvozuje od Kajetána z Tiene, svatořečeného v 17. století. Pojmenování theatini řád získal podle titulárního chrámu v Chieti (latinsky Theatinum) druhého ze zakladatelů, kardinála Gianpietra Caraffy, pozdějšího papeže Pavla IV., latinsky episcopus Theatinus. Tři italští řeholníci zde ještě téhož roku zřídili svůj noviciát. Součástí kláštera byla i kaple Panny Marie Altöttinské, postavená podle vzoru velmi známého bavorského poutního kostela Panny Marie v Alt Oettingu. Kaple se brzy stala proslulým barokním poutním místem, které například roku 1672 navštívil císař Leopold I. s manželkou a v roce 1680 císařovna-vdova Eleonora Mantovská.

Hrabě Bernard Ignác byl synem Jaroslava Bořity z Martinic, kterého vzbouření stavové svrhli roku 1618 z okna Pražského hradu, a Eusebie ze Šternberka. Bernard Ignác měl v době pobělohorské otevřené dveře k nejvyšším zemským úřadům, stal se nejvyšším pražským purkrabím a nakonec i místodržícím krále. Byl oceněn i řádem Zlatého rouna. Proslul obnovováním církevních institucí, ale u svých současníků nebyl oblíben. Bohuslav Balbín proti němu sepsal celý spisek – Pamětní nápis (Satira na Bernarda Ignáce z Martinic). Barokní zbožnost a podpora církevních institucí byla plně v souladu s rodovou politikou Martiniců, kteří pevně zakotvili v tehdejší společnosti a měli značný vliv u dvora ve Vídni. Je možné poznamenat, že jeho bratr Maximilián Valentin na jiném konci dnešní Prahy v Bubenči věnoval stavební péči kostelíku sv. Klimenta. Maximilián Valentin zastával úřad nejvyššího hofmistra království.

Klášter, jehož řeholníci dali místu současný název, byl v letech 1685-1721 přestavěn, ale po přesídlení theatinů na Hradčany chátral, až byl roku 1783 zrušen spolu se zrušením jejich pražské koleje. Dodnes se z celého komplexu budov dochovala pouze poutní mariánská kaple (torzo původního kostela), která byla roku 1791 odsvěcena, když byla předtím prodána do soukromého majetku svobodného pána z Hennetu. Tím započal sled změn ve vlastnictví kaple, která postupně bez účelu chátrala. Naposledy byla opravena roku 1815 pekařem Natalim, který zdejší nemovitosti vlastnil. V roce opravy došlo k dalšímu odprodeji kaple, a to hraběnce Pavlíně Kounicové, která však nechala většinu kaple zbořit až na její závěr, který vidíme dodnes. Zároveň nechala odprodat i zvony a ornáty přenést do jiných kostelů v držení Kouniců.1

Vlastně od 19. století až do dnešních dnů se postupně objevovaly plány na rekonstrukci kaple, ale nikdy k celkové opravě nedošlo. Pouze k částečným opravám, jako bylo zastřešení roku 1968. Vlastně je až zázrak, že se kaple dochovala až do dnešních dnů. Dnes existuje další plán na rekonstrukci. Kaple se má stát součástí zelené plochy uprostřed bytových bloků. Snad tentokrát bude rekonstrukce dokončena, ač bude patrně vykoupena úplnou ztrátou genia loci místa.

Ke konci je třeba poznamenat, že kaple na Kajetánce měla pro Bernarda Ignáce mimořádný význam. Ve své závěti ze dne 8.1. 1685 určil, aby bylo po smrti jeho srdce rozděleno na tři díly a vloženo do schránek. Jeden díl se měl ve schránce "přenést k otcům theatinům do jejich kostelíčka před Strahovskou branou, aby byla zazděna u naší milé Panny Staro-öttinské, a to vně, nikoli uvnitř, pod nohy na jejím obrazu.....Na druhé straně (schránky), Bože, nepohrdni srdcem ubohým a poníženým nehodného zakladatele kostela a převelikého hříšníka Bernarda Ignáce z Martinic....2

1VLČEK, Pavel a kol. Umělecké památky Prahy. Velká Praha. Vydání první. Praha: Academia, 2012, str. 53.

2Bohuslav Balbín, Pamětní nápis, Vyšehrad, Praha, 1988, str. 120-121