Antal Freiherr von Lehár - vyhasínající světla monarchie

Příběh Antala Lehára. Příběh Karla I. je dostatečně znám, ale byl obklopen dalšími málo známými věrnými stoupenci, kteří po smrti svého krále a vladaře postupně vyhasínali jako poslední světla monarchie.

Dějiny střední Evropy jsou plné dramatických zvratů a osobních tragédií. Jedním z nejsymboličtějších příběhů je osud posledního rakousko-uherského císaře Karla I., který se v říjnu v roce 1921 naposledy pokusil navrátit na uherský trůn. Po skončení první světové války se Rakousko-Uhersko rozpadlo na několik nástupnických států. Karel I., hluboce zbožný a přesvědčený monarchista, byl nucen abdikovat (i když on sám to nikdy neuznal za platné) a odešel do exilu. Maďarsko, které tehdy zachvátila revoluční bouře i občanská válka, nakonec opět zvolilo monarchii, avšak nikoli Karla, nýbrž regenta admirála Miklóse Horthyho. Karel se však svého práva nechtěl vzdát a dvakrát se pokusil o návrat na trůn.

Pokus Karla o návrat

Druhý pokus Karla I. (jako uherského krále Karla IV.) o restauraci monarchie v Maďarsku se uskutečnil koncem října 1921. Tentokrát byl odhodlanější, připravenější a měl s sebou i svou ženu Zitu. Podruhé se Karel letadlem vrátil do Cirák - Dénesfy v západním Maďarsku. Dne 20. října 1921 vytvořil opoziční vládu složenou z legitimistů, většinou příslušníků šlechty, jejímž premiérem byl šlechtic István Rakovszky , ministrem zahraničí hrabě Gyula Andrássy ml. , ministrem financí Gusztáv Gratz a ministrem obrany baron Antal Lehár . Okolní státy poté oznámily, že pokud Maďarsko nedokáže zabránit královu návratu, učiní tak jejich vojska. Horthy proto vydal rozkaz k ozbrojenému odporu. 23. října se u Budaörse na předměstí Budapešti střetly royalistická vojska pod velením generálmajora Antala Lehára a vládní vojska pod velením generálporučíka ve výslužbě Pála Nagye, která se za podpory univerzitních studentských praporů v hlavním městě rychle mobilizovala. Po krátké přestřelce a několika padlých vládní vojska obklíčila royalistické vojáky, kteří se vzdali. Účastníci převratu byli postaveni před vojenský soud.

Karel IV. a královna Zita se účastní mše na nádraží v Torbágy 22. října 1921 (fotorafie wikipedie)

Karel I. byl zajat a internován. Následovalo hořké rozloučení s Maďarskem a se zbytky svých iluzí. Spolu s císařovnou Zitou byl 1. listopadu 1921 deportován na portugalský ostrov Madeira. Tam, v sychravém podnebí a skromných poměrech, Karel o několik měsíců později zemřel – zlomený nejen nemocí, ale především vědomím, že jeho životní dílo skončilo nenávratně minulostí. Jeho snaha v Maďarsku ztroskotala – nedostal potřebnou podporu ani od armády, ani od veřejnosti.

Antal Freiherr von Lehár

Z jmen, která jsme zmínili výše, se vyjímá Antal Lehár. Antal Freiherr von Lehár byl bratrem známého skladatele Franze Lehára a synem kapelníka 50. pěšího pluku Rakouska-Uherska Franze Lehára a Christine Neubrandtové. Studoval vojenské školy v Pozsony (Bratislavě), Praze a Vídni. Po vypuknutí první světové války byl Lehár v hodnosti majora pověřen velením 2. praporu Královského uherského pěšího pluku č. 13 (honved), který vedl začátkem září 1914 během bitvy o Halič u města Chodel proti vojskům ruské 4. armády. Jeho prapor držel obzvláště těžce bojovanou frontovou linii v oblasti kóty 229, bezprostředně nalevo od vojsk rakousko-uherské 1. armády pod velením generála Viktora Dankla. V bojích o Lublin byl 7. září 1914 velmi těžce zraněn. Později za tyto válečné zásluhy obdržel Řád Marie Terezie. Následně velel na italské frontě a v Bukovině v hodnosti plukovníka. Po propuštění z rakousko-uherské armády se Lehár rozhodl zůstat v Maďarsku a pracovat na obnovení monarchie. Z počátku se přidal k regentovi Miklósovi Horthymu, ale následně podpořil Karla I. v jeho pokusech o návrat na trůn. Po porážce Karla I. Antal Lehár uprchl do Německa a následně do Rakouska, kde podnikal v oblasti hudebního vydavatelství, spravoval odkaz bratra a v roce 1962 zde zemřel ve věku 86 let.

Na slavnostním předávání vyznamenání Řádu Marie Terezie v roce 1918 ve vile Wartholz hovoří císařovna Zita s Vilémem, sv. pánem z Grabensprungu . V pozadí jsou Anton von Léhar a Josef von Wächter a v popředí Karl Ungár

Na základě Řádu Marie Terezie uděleného dne 30. července 1918 císař Karel I. listinou danou ve Vídni 17. října 1918 povýšil Antona Lehára narozeného 21. února 1876 v Ödenburgu v Uhrách (dnes Sopron), plukovníka a velitele pěšího pluku č. 106, do stavu svobodných pánů a udělil mu erb: V modrém štítě jsou dvě zlatá kosmá vlnitá břevna. Na štítě spočívá koruna svobodných pánů a na ní korunovaná turnajská přílba s modro – zlatými přikrývadly. Klenotem jsou dvě rozevřená modrá křídla, každé se dvěma zlatými vlnitými břevny, pravé šikmými, levé kosmými, mezi nimi vyniká obrněná pěst držící meč se zlatým jilcem a záštitou. Listinu převzal Anton svobodný pán von Lehár až 25. ledna 1919.

Antal Lehár a jeho erb

Příběh Karla I. je dostatečně znám, ale byl obklopen dalšími málo známými věrnými stoupenci, kteří po smrti svého krále a vladaře postupně vyhasínali jako poslední světla monarchie.