Když máte úřad, máte pravdu. Často bohužel i v novinách

Koncem května jsme měli jasno v tom, odkud se vzal toxický kmen baktérie, která si v Německu a dalších zemích vyžádala několik úmrtí a desítky hospitalizovaných lidí. Byly to španělské okurky, potažmo další zelenina ze skleníkového ráje někde mezi Malagou a Sevillou.  Informaci zveřejnili němečtí hygienici.  „Za střevní infekci mohou salátové okurky přivezené ze Španělska. Pole byla hnojena močůvkou a odsud se nákaza přenesla na zeleninu,“ zněla první z oficiálních zpráv o původci nákazy. V celku pochopitelně to média vzala jako objektivní fakt. Hygienici se přeci nemýlí.

Několik dní po původním verdiktu se zpočátku jasný příběh zašmodrchal. Další testy nebyly průkazné tak jako ty původní. Mnozí odborníci začali pochybovat o tom, že španělská zelenina skutečně vraždí.

Jenže co s původní pravdou? Psát o tom, že se neví, odkud nákaza přišla, to není prodejní trhák. A tak byly okurky pod mediální gilotinou ještě pěknou řádku dní.

Části seriózních médií je nutno přičíst k dobru, že z nich zazněly i skeptické hlasy. Jenže hlavní proud byl někde jinde.  Původní informace se málokdo chtěl vzdát a tak se okurková story nějakou dobu přiživovala ze všech stran. Vzpomínám si například na článek zpravodajského webu, kde se autorka rozčilovala nad tím, jak to že se majitel tuzemské sítě biojídelen a bioobchodů odmítá veřejně omluvit za to, že dovezl podezřelou šarži zeleniny (omluvu tomuto podnikateli jsem později neviděl).

Okurky se z mediální černé listiny dostaly až ve chvíli, kdy se prstem ukázalo na nového viníka nákazy. Další vývoj známe všichni: hlavní podezřelý se několikrát změnil, teď právě jsou nežádoucí jakési klíčky koření z Egypta.

Podobná klatba oficiálních míst dopadla nedávno i na úplně jiný byznys: stravenky.    Přiznám se, že diskusi o jejich chystaném zrušení jsem sledoval spíše okrajově (jako drobný živnostník na ně nemám nárok) a zaznamenal jen základní informace.  Jak se liší mediální vyznění od skutečnosti, na to mě upozornil až můj kamarád daňový poradce, když jsme u piva diskutovali o tom, jestli nám naše vláda naservírovala přínosné ekonomické reformy.

Když přišla řeč právě na stravovací poukázky, tak jsem uplatnil své znalosti načerpané z médií: tedy, že zrušením stravenek stát ušetří a chystaný výdajový paušál je mnohem spravedlivější, protože se týká všech, zatímco poukázky rozhodně nepobírá každý. Tak nějak to totiž spočítalo ministerstvo financí.

Můj kamarád „daňař“ přede mne ale položil úplně jiný účet. Učiním jen krátký výčet: Zrušení daňového zvýhodnění stravenek a k tomu i závodního stravování (jídelen) a jejich nahrazení výdajovým paušálem je z hlediska státního rozpočtu ztrátovou operací a to v nikoli nepodstatném rozměru: něco přes deset miliard korun. To je stejná částka, kterou by například potřeboval ministr zdravotnictví v příštím roce na slíbené zvýšení platů zdravotníků a vyšší DPH. Ale především:  Vzývaný paušál není „univerzální“. Výrazná část zaměstnanců totiž na něj nedosáhne. Týká se to těch nejnižších platových skupin. Lidé s nejnižšími příjmy si je prostě už nemají o co snížit. Je to hlavně problém mimopražských regionů a celkem se to dotýká asi tři čtvrtě milionu lidí.  Dalších 1,8 milionu lidí pak může přijít o závodní jídelnu. I těm totiž hrozí zánik, ač se o tom skoro nikde nedočteme. Můj známý proto navrhuje obrácený postup: zachovat současný systém a navíc povolit stravenky i živnostníkům. Stát by to zatížilo mnohem méně než paušál a proklamované „spravedlnosti“ by se učinilo zadost.

Zmíněné případy jsou naprosto odlišné svým obsahem i dopady.  Spojuje je skutečnost, že původcem „zaručených“ informací jsou respektované instituce. Všimněme si přitom, že vyjádření a činy politiků jsou vesměs podrobovány pečlivým rozborům, když nám ale naservíruje nějakou zprávu, analýzu nebo výsledek šetření „seriózní úřad“ (jedno či regulátor nebo ministerstvo), média mu v řadě případů bezmezně věří a jeho informaci přijmou jako fakt. Časem se taková informace stane zažitou pravdou. Co na plat, že jde o pravdu „jen“ mediálně vytvořenou. Bylo to přeci v novinách.

Co s tím? Recept je zdánlivě jednoduchý: nebrat tvrzení údajů jako nějaký daný a neměnný fakt.  Mýlit se nebo mást může i hygienik, erudovaný úředník či státní zástupce. Je jasné, že ne vždy je možné ihned zjistit, že obdržená informace vykazuje vadu (okurky). To je ale extrémní případ. Ve valné většině situací lze ale při „poctivém“ přístupu k problematice nepřesnosti a chyby odhalit. Není přitom nutné, aby novinář byl sám úzce specializován na dané specifické téma, stejné znalosti jako odborníci nikdy mít nemůže. Stačí jen opustit zavedené šablony, ptát se na trhu a být ochoten novou skutečnost zveřejnit. Možná by pak i faktické škody za neprodanou zeleninu byly nižší a rozhodování o stravenkách nebylo vnímáno pouze jako boj za rovnoprávnost a rušení výjimek.