Chvála venkovské romantiky a štěstí

Bydlet na venkově a ve městě pracovat. Má to zcela určitě svoje půvaby a mohu vám tento způsob života zcela upřímně a z vlastní zkušenosti doporučit. Výhody podle mě jednoznačně převažují nad určitými komplikacemi, které to někdy může přinést.

Řešit si bydlení ke své spokojenosti je problém. Pro většinu z nás půjde o střet finančních možností a vlastních představ. Také nabídka objektů je, zejména v nižších finančních úrovních, poměrně tristní. Tedy je jich poměrně dost, ale najít něco co vás osloví, je hodně složité. Nakonec jsme si nevybrali ani my. Prostě to nešlo. Byly to domky bez zahrad, v dost mizerném stavu a dost často hned vedle frekventované silnice. Spotřebovaly by  ještě hodně peněz na rekonstrukci nebo dokončení. Zkrátka pořád se nám něco nelíbilo.

Co ale s tím? V té chvíli nám zbýval jen byt. Bylo to ale v době těsně před EU a makléři vyhnali ceny bytů hodně vysoko. Zase jsme si nevybrali. Ale mezi námi, to co páni architekti také vyprojektovali, bylo občas těžko k uvěření.

Teď jsem strašně rád, že to tak dopadlo a že jsme nakonec zkusili stavět sami. První věc byla parcela. Ale to je naprosto stejný problém jako s domkem. První řešení pro nás byly „levné domky“. Už jsme měli vybranou parcelu na satelitu v Květnici a šel jsem podepsat smlouvu. Paní právnička ale udělala zásadní chybu a smlouvu mně dala domů, abych si ji v klidu přečetl. Vůbec se mi nelíbila, měli jsme platit a platit a ještě se ani nemělo začít kopat. Teď, když okolo projíždím a vidím jak to tam vypadá, cítím velkou spokojenost s tím, že jsme od toho na poslední chvíli odstoupili.

Nakonec jsme  si našli, po mnoha a mnoha dalších pokusech, parcelu na kraji Čelákovic ve staré zástavbě. Nikdo z těch desítek lidí, kteří ji prošli, ji nechtěl. Rozměr 9 krát 90 m každého odradil. My jsme do toho šli a nakonec se to ukázalo jako nejlepší řešení. Byla tam již postavená základová deska a bylo vyřízené stavební povolení. V lednu jsme koupili a v červenci jsme se stěhovali. Zase jsme měli štěstí. Je to už  Praha – východ. Tam trvá zápis do katastru pár týdnů.

Stěhovali jsme se samozřejmě do ještě nedokončené stavby. Obyvatelné a zkolaudované bylo jen přízemí. Ale bylo to naše. Nemusel jsem domácímu platit 9000 a poplatky za 45 čtverečních metrů bytu vedle Jižní spojky.

Teď dokončujeme, přistavujeme a vymýšlíme pořád něco nového. Beze spěchu a v klidu. A žijeme v prostředí mezi velkými zahradami se spoustou dospělých stromů. Na trávě, kde mi vůbec nevadí pampelišky a kam se snažím přesadit i sedmikrásky. Trávník pro mě není dekorace, je to příroda. A zahrada je pro nás další prostor k životu.

Mohu si vybrat, jestli se posadím do stínu za barák nebo před něj na večerní sluníčko. Mohu si kdykoliv udělat oheň, něco na něm ogrilovat, vedle si můžu v udírně udělat „zdravé“ domácí klobásky. Nebo jen tak sedět a dívat se do ohně nebo na hvězdy (bez světelného smogu) a mírně popíjet. Nikoliv silně vychlazené veltlínské, ale červené. Třeba modrý portugal. Ostatně červenému dávám přednost od té doby, co jsem si přečetl, že je v něm stokrát víc jakýchsi látek, které zpomalují stárnutí, než v bílém vínu.

A jste tam úplně sami. Je možné dělat cokoliv. Ale pozor na klíšťata.

Takže romantika na jedničku. Jiná věc je doprava. Vlakové spojení z Prahy do Čelákovic je skvělé, ale musím se dostat na nádraží. Pěšky je to 20 minut. Možná málo pro jednou, ale dost dlouho pro pravidelné chození. A taky třeba v zimě, v dešti nebo v noci.

To je určitě záporná stránka venkova. Pro moje cesty do práce nad tím jde mávnout rukou, nějaký autobus na to nádraží přece jenom nakonec jede. Horší je to ale s dětmi. Ty se budou muset do školy, asi na nějaké kroužky a za svými zájmy vozit autem. Je to komplikace, starost navíc, protože jde jen o běžné každodenní cesty, které v Praze zvládne každé větší dítě samo. Doprava v Praze je prostě trochu lepší.

Omlouvám se za ten dlouhý úvod, kde popisuji, ostatně velice stručně, naši zhruba roční cestu k vlastnímu bydlení. Chtěl jsem na ní ukázat, jaké náhody někdy vedou k tomu, aby člověk získal něco, s čím je absolutně spokojený. Co všechno muselo přijít, abych se dostal tam, kde jsem si vždy silně přál být a to přesto, že jsem svým konáním někdy směřoval úplně jinam.