Zavedení referenda na celostátní úrovni patří ke změnám ústavy, které „chtějí všichni a přitom nikdo.“ Kdo je předkládal? Jaké argumenty padaly při projednávání? A kdo jak hlasoval? V novém seriálu článků rozebereme všechny dosavadní návrhy.
Po úspěšném seriálu článků o pokusech o omezení imunity poslanců a senátorů přinášíme další sérii analýz. Tentokrát si rozebereme všechy dosavadní pokusy o prosazení zákona o obecném celostátním referendu. Nebudeme se přitom snahami prosadit konání jednorázového referenda o dílčí věci, například o přímé volbě prezidenta nebo o vstupu ČR do NATO.
Ústava České republiky (článek 2) říká, že "ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo." Podle části politické reprezentace to znamená, že každé konání celostátního referenda vyžaduje přijetí zvláštního ústavního zákona. Zatím bylo tímto způsobem uspořádáno referendum o vstupu do EU.
Podle jiných politiků ovšem ústava předpokládá přijetí obecného zákona, který by umožnil konání celostátního referenda po splnění předepsaných podmínek. Zatím bylo předloženo 12 návrhů na přijetí takového ústavního zákona. V tomto seriálu článků je postupně rozebereme.
Rok 2007, předkladatelé Zuzka Bebarová-Rujbrová (KSČM) a dalších poslanci
Další z dlouhé řady pokusů o zavedení referenda – tentokrát se však nejedná o návrh ČSSD, ale o návrh skupiny poslanců KSČM.
- Kdo může vyvolat referendum: Vláda, Poslanecká sněmovna (prostou většinou), Senát (prostou většinou), petice 200 000 občanů.
- O čem nelze rozhodovat: lidská práva, volba a odvolávání politiků, závazky vyplývající pro ČR z mezinárodních smluv, příjmy a výdaje státu, rozhodnutí soudní moci, ale hlavně rozhodnutí zákonodárné moci. Fakticky tedy v referendu nelze přijímat, měnit ani rušit žádné zákony!
- K přijetí návrhu v referendu je potřeba: Nadpoloviční většina všech oprávněných voličů. Při účasti 55% voličů je to tedy přes 90% hlasujících.
- Rozhodnutí referenda lze zvrátit: Protože nelze přijímat, měnit ani rušit žádné zákony, není výsledek referenda fakticky pro Parlament závazný.
V roce 2007 se tohoto takřka již sisyfovského úkolu, tedy protlačení návrhu na obecné referendum legislativním procesem, zhostili na rozdíl od předchozích pokusů poslanci opoziční KSČM. Jinak samotný návrh velkou obměnou neprošel.
Relativním ústupkem je snížení nutného počtu podpisů k vyvolání referenda na 200 000, což je však stále více než mnoho. Tím však výčet rozdílů končí. Ten nejpodstatnější a nekritizovanější bod – tedy fakt, že v referendu nelze přijímat, měnit ani rušit žádné zákony, v návrhu stále setrvává!
V prvním čtení v úvodním projevu Zuzka Bebarová-Rujbrová (KSČM) připomněla, že se jedná již o evergreen ale za všechny předkladatele prohlásila, že se domnívají, že občané v zastupitelské demokracii, kterou Česká republika je, by měli mít možnost se alespoň v těch nejzásadnějších otázkách na rozhodování podílet. A že věří, že tento zákon zlepší vazbu mezi občany a politiky.
Cyril Svoboda (KDU-ČSL) řekl, že vláda zaujala k tomuto návrhu zákona negativní stanovisko, nikoliv však proto, že by odmítala referendum, ale proto, že koncepčně tento návrh zákona je napsán naprosto chybně. Ta koncepční chyba tohoto zákona podle něj spočívá v tom, že říká, že referendum může být o jakékoli zásadní otázce vnitřní či zahraniční politiky.
Lubomír Zaorálek (ČSSD) nesouhlasil s tím, že je nutné se vždy bavit o nějakém konkrétním návrhu, přesné otázce a pak k tomu tedy vyhlašovat referendum. Může se tak dle něj stát, že se bude prosazovat referendum ve Sněmovně, právě když se to někomu hodí. Ale účelem tohoto obecného zákona přeci je, aby to byli občané sami, kteří mají možnost se vyjádřit k tomu, k jaké otázce se chtějí vyslovit.
S reakcí se přihlásil tehdejší premiér Mirek Topolánek (ODS) který řekl, že buď bude v ČR existovat referendum obecné, nebo referendum speciální, které řeší konkrétní otázky. A následně uvedl příklad, proč jeho strana podporuje druhou možnost. Položíme-li lidem v této zemi otázku "Chcete snížit daně?", tak přece víme, jak to referendum dopadne.
Poslanec Zdeněk Jičínský (ČSSD) považoval za memento opovrhování názorem občanů rozhodování o tom, zda bude, nebo nebude zachován společný československý stát, protože podle něj pravicové strany, především ODS, referendum o této věci znemožnily.
Jiří Paroubek (ČSSD) mluvil o rozdílu mezi tím, co je uvedeno v rámci vládního prohlášení tehdejší vlády a jejím jednáním. Měl na mysli tu část, kde je uvedeno, že bude podporovat referendum. Jako důvod nechuti vlády k prosazení tohoto návrhu zákona označil její strach z názoru občanů na tehdy aktuální otázku umístění amerického radaru.
Ondřej Liška (SZ) oponoval tvrzení svého předřečníka. Uvedl, že zákon o referendu je ústavní zákon, a k tomu je potřeba kvalifikovaná většina a že návrh komunistické strany nemá vůbec žádnou šanci na to, aby politicky prošel. A to je prý hlavním důvodem proč jej jeho strana nepodporuje.
Poslanec David Rath (ČSSD) se omezil jen na dotaz směrem k Občanské demokratické straně, proč si myslí, že drtivá většina občanů je hloupější než ti, kteří byli zvoleni a reprezentují tedy občany.
Poté ještě vystoupil Jan Schwippel (ODS) s tím, že nesouhlasí, že samotná existence institutu referenda, případně počet reálných referend, která proběhla, je nějakým důkazem nebo dokladem kvality demokracie v dané zemi. A že tato teze rozhodně neplatí.
V následujícím hlasování se potvrdila očekávání i postoje jednotlivých stran a totožný návrh jako v předchozích letech i totožně dopadl. Tentokrát se díky hlasům vládních poslanců nedostal dokonce ani do druhého čtení. Ale to určitě nepřekvapilo ani jeho předkladatele.
Hlasování po jménech
David Plášek, KohoVolit.eu. Podpořeno fondem Otakara Motejla.
Libí se Vám naše články? Můžete je pravidelně dostávat na Facebooku.
Předchozí díly:
Kdo (ne)chce referenda? Díl 1.
Kdo (ne)chce referenda? Díl 2.
Kdo (ne)chce referenda? Díl 3.
Kdo (ne)chce referenda? Díl 4.
Kdo (ne)chce referenda? Díl 5.
Kdo (ne)chce referenda? Díl 6.
Kdo (ne)chce referenda? Díl 7.
Kdo (ne)chce referenda? Díl 8.
