Zavedení referenda na celostátní úrovni patří ke změnám ústavy, které „chtějí všichni a přitom nikdo.“ Kdo je předkládal? Jaké argumenty padaly při projednávání? A kdo jak hlasoval? V novém seriálu článků rozebereme všechny dosavadní návrhy.
Po úspěšném seriálu článků o pokusech o omezení imunity poslanců a senátorů přinášíme další sérii analýz. Tentokrát si rozebereme všechy dosavadní pokusy o prosazení zákona o obecném celostátním referendu. Nebudeme se přitom snahami prosadit konání jednorázového referenda o dílčí věci, například o přímé volbě prezidenta nebo o vstupu ČR do NATO.
Ústava České republiky (článek 2) říká, že "ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo." Podle části politické reprezentace to znamená, že každé konání celostátního referenda vyžaduje přijetí zvláštního ústavního zákona. Zatím bylo tímto způsobem uspořádáno referendum o vstupu do EU.
Podle jiných politiků ovšem ústava předpokládá přijetí obecného zákona, který by umožnil konání celostátního referenda po splnění předepsaných podmínek. Zatím bylo předloženo 12 návrhů na přijetí takového ústavního zákona. V tomto seriálu článků je postupně rozebereme.
V pátem dílu se podíváme na další návrh, tentokrát z roku 1999.
Rok 1999, předkladatelé Cyril Svoboda (KDU-ČSL) a další poslanci
Už v minulém díle jsme mohli zaznamenat, že Cyril Svoboda (KDU-ČSL) odmítl předchozí návrh Zdeňka Jičínského (ČSSD) na zavedení referenda s tím, že připravuje vlastní, lepší. Svému slovu dostál a za několik měsíců předložil svou verzi.
Kdo může vyvolat referendum: Vláda, petice 250 000 občanů, alespoň 80 poslanců. Tento nízký počet dovoluje, aby referendum využívala i opozice.
O čem nelze rozhodovat: lidská práva, volba a odvolávání politiků, závazky vyplývající pro ČR z mezinárodních smluv, příjmy a výdaje státu, rozhodnutí soudní moci.
K přijetí návrhu v referendu je potřeba: V případě referenda o věcném návrhu zákona je třeba souhlas nadpoloviční většiny hlasující při účasti alespoň jedné třetiny oprávněných voličů. V případě referenda o věcném návrhu ústavního zákona je třeba nadpoloviční většina všech oprávněných voličů. Při účasti 55% voličů je to tedy přes 90% hlasujících! V obou případech pak musel příslušný zákon projednat Parlament.
Rozhodnutí referenda lze zvrátit: V případě referenda o zákonu je třeba tří pětin všech poslanců a tří pětin přítomných senátorů, a to nejdříve v následujícím volebním období. V případě referenda o ústavním zákonu je třeba dvou třetin všech poslanců a dvou třetin přítomných senátorů, a to nejdříve v následujícím volebním období. Fakticky je to tedy extrémně obtížné.
Další zajímavosti: V referendu neměly být schvalovány samotné zákony, ale jen jejich věcné záměry. Konkrétní paragrafované znění zákona by pak schvaloval Parlament. Mohlo se tedy snadno stát, že by nebyl schválen, přestože se pro jeho věcný návrh vyslovila veřejnost v referendu.
Nejvýraznějším specifikem této předlohy je dozajista věcný záměr. Kolem tohoto bodu se rozpoutala živá diskuze, koncept byl napadán zprava i zleva. Týkala se ho i převážná část negativního vyjádření vlády.
V rozpravě se v 1.čtení Cyril Svoboda (KDU-ČSL) snažil zlehčit vágnost termínu mimo jiné i jeho srovnáním s podobně nejasně formulovaným pojmem velezrada, jehož ústavní definice také není nikterak přesná. Podezříval poslance, že do odporu vůči této části návrhu se promítají jejich obavy z toho, že takové referendum by mohlo zabránit Sněmovně výrazně měnit původní záměr daného návrhu.
Zdeněk Jičínský (ČSSD) navrhl možné řešení, a sice že by výsledné znění zákona bylo Ústavním soudem porovnáno s původním záměrem. Pavel Němec (Unie svobody) oproti tomu vystoupil s tvrzením, že daný návrh nezaručuje „skutečné promítnutí vůle voličů“ do konečného znění zákona.
2. čtení přineslo pozměňovací návrhy, o jejich osudu se však rozhodovalo až ve čtení třetím. Zdeněk Koudelka (ČSSD) chtěl, aby byla v případě kladného výsledku referenda vláda vázána podat návrh do termínu uvedeného v zákonu, jinak by ji prezident odvolal. Vyjádřil se takto: „…vláda je povinna pod hrozbou vlastního pádu, vlastního odvolání podat návrh příslušného zákona nebo ústavního zákona…s návrhem je spojena otázka důvěry vládě.“
Vojtěch Filip (KSČM) prosazoval možnost nejenom hlasovat o mezinárodních smlouvách, ale i umožnění odstoupit od nich prostřednictvím lidového hlasování.
Ani jedna z těchto modifikací nebyla schválena. Tentýž závěr čekal i Svobodovu předlohu. Musíme ale zdůraznit, že tentokrát chybělo pouhých 6 hlasů.
Pro totiž v tomto případě byli všichni přítomní lidovci, až na Vlastu Parkanovou, která se zdržela. Za návrh se nakonec postavila i vládní ČSSD, stejně tak KSČM. Pokus ztroskotal už tradičně na postojích ODS, proti byla i US.
Hlasování po jménech
Filip Legát, KohoVolit.eu
Libí se Vám naše články? Můžete je pravidelně dostávat na Facebooku.
Předchozí díly:
Kdo (ne)chce referenda? Díl 1.
Kdo (ne)chce referenda? Díl 2.
Kdo (ne)chce referenda? Díl 3.
Kdo (ne)chce referenda? Díl 4.
