Kdo (ne)chce referenda? Díl 4.

Zavedení referenda na celostátní úrovni patří ke změnám ústavy, které „chtějí všichni a přitom nikdo.“ Kdo je předkládal? Jaké argumenty padaly při projednávání? A kdo jak hlasoval? V novém seriálu článků rozebereme všechny dosavadní návrhy.

Po úspěšném seriálu článků o pokusech o omezení imunity poslanců a senátorů přinášíme další sérii analýz. Tentokrát si rozebereme všechy dosavadní pokusy o prosazení zákona o obecném celostátním referendu. Nebudeme se přitom snahami prosadit konání jednorázového referenda o dílčí věci, například o přímé volbě prezidenta nebo o vstupu ČR do NATO.

Ústava České republiky (článek 2) říká, že "ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo." Podle části politické reprezentace to znamená, že každé konání celostátního referenda vyžaduje přijetí zvláštního ústavního zákona. Zatím bylo tímto způsobem uspořádáno referendum o vstupu do EU.

Podle jiných politiků ovšem ústava předpokládá přijetí obecného zákona, který by umožnil konání celostátního referenda po splnění předepsaných podmínek. Zatím bylo předloženo 12 návrhů na přijetí takového ústavního zákona. V tomto seriálu článků je postupně rozebereme.

Ve čtvrtém díle se podíváme na další návrh, tentokrát z roku 1998.

Rok 1998, předkladatelé Zdeněk Jičínský (ČSSD) a další poslanci

Období proslulé opoziční smlouvy s sebou přineslo i první snahu vládnoucí strany o prosazení referenda do ústavy. ČSSD se však v tomto případě nesetkala s podporou svého partnera ODS. Návrh se snažil reflektovat některé z námitek, které provázely jeho o rok staršího předchůdce, z něhož však do značné míry vychází. Chybí zde například možnost lidové zákonodárné iniciativy.

Kdo může vyvolat referendum: Vláda a alespoň 80 poslanců. Tento nízký počet dovoluje, aby referendum využívala i opozice.

O čem nelze rozhodovat: lidská práva, volba a odvolávání politiků, závazky vyplývající pro ČR z mezinárodních smluv, příjmy a výdaje státu, rozhodnutí soudní moci.

K přijetí návrhu v referendu je potřeba: Nadpoloviční většina hlasujících při účasti alespoň jedné třetiny oprávněných voličů.

Rozhodnutí referenda lze zvrátit: V případě referenda o zákonu je třeba tří pětin všech poslanců a tří pětin přítomných senátorů, a to nejdříve v následujícím volebním období. V případě referenda o ústavním zákonu je třeba dvou třetin všech poslanců a dvou třetin přítomných senátorů, a to nejdříve v následujícím volebním období. Fakticky je to tedy extrémně obtížné.

Další zajímavosti: Třetina poslanců mohla navrhnout, aby se v referendu hlasovalo o vstupu ČR do svazku s jinými státy. V té době se to týkalo hlavně členství v NATO.

Stanovisko vlády doporučovalo upravit znění tak, že se vypustí možnost hlasovat o ústavních zákonech. Tím by se ustoupilo odpůrcům z řad ODS. Jenže šlo o pouhý zastírací manévr.

Potřeba referenda byla v rozpravě během 1. čtení opakovaně zdůrazňována např. Zdeňkem Jičínským (ČSSD) už z důvodu otázky vstupu do organizací typu EU či NATO. Kdo jiný by o delegování části státní suverenity měl rozhodnout, než občané sami?

Námitkou byla eventualita speciálního ústavního zákonu pro konkrétní příležitost (což se nakonec také stalo). Marek Benda (ODS) se proti obsahu návrhu se vymezil mimo jiné těmito slovy: „…není možné připustit, aby návrh ústavního zákona o referendu byl měněn referendovým hlasováním.“ Pavlu Němcovi (Unie svobody) vadilo příliš nízké kvorum.

Ivan Langer (ODS) volal po koncepčnějších změnách ústavy, kdy by proběhlo více změn najednou. To mělo určitý ohlas i na levici. Vojtěch Filip (KSČM) kontroval Bendovi s tím, že občan je neméně suverénní rozhodovat o změnách ústavy, jako je člen Parlamentu. Kvorum pak označil za příliš vysoké.

Ve 2. čtení se debata v podstatě opakovala. Jičínský (ČSSD) viděl referendum jako lék na „blbou náladu“ a prostředek k navrácení důvěry občanů k ústavním institucím. Jako brouka do hlavy se snažil pravicovým poslancům nasadit postoj předsedy bavorské CSU Stoibera, který referendum vnímal kladně. Druhá strana to nechala bez komentáře.

S asi nejzajímavější myšlenkou přišel Cyril Svoboda (KDU-ČSL), jenž byl proti a vytasil se s alternativním návrhem, podle něhož by mohli občané hlasovat o věcném záměru zákona a v rámci zákonodárné iniciativy, kterou jeho návrh zahrnoval, by tak nebylo rozhodování přímo o konkrétním textu zákona.

Asi nebude překvapením, že v pořadí druhý Jičínského návrh neprošel, nehledě na existenci opoziční smlouvy. Levice byla jako už tradičně pro referendum, pravice proti, nikdo se nezdržel. Přestože toho času byla jasně patrná snaha ODS a ČSSD marginalizovat ostatní politické subjekty, v některých otázkách kooperovat nemohly. Přes referendum prostě nejel vlak.

Hlasování po jménech (Hlasy pro návrh znamenají odmítnutí referenda.)

Filip Legát, KohoVolit.eu

Libí se Vám naše články? Můžete je pravidelně dostávat na Facebooku.

Předchozí díly:

Kdo (ne)chce referenda? Díl 1.

Kdo (ne)chce referenda? Díl 2.

Kdo (ne)chce referenda? Díl 3.