Kdo (ne)chce referenda? Díl 10.

Zavedení referenda na celostátní úrovni patří ke změnám ústavy, které „chtějí všichni a přitom nikdo.“ Kdo je předkládal? Jaké argumenty padaly při projednávání? A kdo jak hlasoval? V novém seriálu článků rozebereme všechny dosavadní návrhy.

Po úspěšném seriálu článků o pokusech o omezení imunity poslanců a senátorů přinášíme další sérii analýz. Tentokrát si rozebereme všechy dosavadní pokusy o prosazení zákona o obecném celostátním referendu. Nebudeme se přitom snahami prosadit konání jednorázového referenda o dílčí věci, například o přímé volbě prezidenta nebo o vstupu ČR do NATO.

Ústava České republiky (článek 2) říká, že "ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo." Podle části politické reprezentace to znamená, že každé konání celostátního referenda vyžaduje přijetí zvláštního ústavního zákona. Zatím bylo tímto způsobem uspořádáno referendum o vstupu do EU.

Podle jiných politiků ovšem ústava předpokládá přijetí obecného zákona, který by umožnil konání celostátního referenda po splnění předepsaných podmínek. Zatím bylo předloženo 12 návrhů na přijetí takového ústavního zákona. V tomto seriálu článků je postupně rozebereme.

Rok 2007, předkladatelé Zdeněk Jičínský (ČSSD) a další poslanci

Další z dlouhé řady pokusů o zavedení referenda – jako ve většině ostatních se jedná o iniciativu opoziční ČSSD

• Kdo může vyvolat referendum: Vláda, Poslanecká sněmovna (prostou většinou), Senát (prostou většinou), petice 200 000 občanů.
• O čem nelze rozhodovat: Lidská práva, volba a odvolávání politiků, závazky vyplývající pro ČR z mezinárodních smluv, příjmy a výdaje státu, rozhodnutí soudní moci
• K přijetí návrhu v referendu je potřeba: Nadpoloviční většina hlasujících při účasti alespoň jedné třetiny oprávněných voličů.
• Rozhodnutí referenda lze zvrátit: Třemi pětinami všech poslanců a třemi pětinami přítomných senátorů, a to až v následujícím volebním období. Je to tedy stejně těžké jako u ústavního zákona.

Další návrh zákona o obecném referendu přichází do sněmovny jen několik týdnů poté, co se ten předchozí nedostal ani do druhého čtení. Oproti mnoha předchozím se však tento v mnoha bodech odlišuje.

V případném lidovém hlasování by stačila účast jedné třetiny všech oprávněných voličů a jeho výsledek by šel zvrátit za stejných podmínek, které jsou nutné při změně ústavního zákona. Nejzásadnější změnou je možnost měnit zákony a tedy ovlivňovat legislativní proces. Což ale na druhou stranu pravděpodobnost přijetí tohoto zákona snížilo téměř na nulu. Ale nepředbíhejme.

V prvním čtení v úvodním projevu Zdeněk Jičínský (ČSSD) uvedl, že navrhovatelé na předchozí neúspěšné návrhy reagují tím, že je zhodnotili včetně kritických výhrad, které k nim byly podány. Úhelným kamenem tohoto zákona je fakt, že by občané měli mít možnost případně referendem schválit i návrh zákona. Což se může jevit neobvyklé, ale neobvyklé to v řadě evropských zemí není.

Jako ideální případ, ve kterém by mělo být referendum uplatněno, označil kandidaturu Prahy na pořádání Olympijských her. Je to akce, která by daňové poplatníky stála miliardy a z které by přitom těžilo mnoho lobbistických skupin.

Poté Vojtěch Filip (KSČM) ve své řeči apeloval na ostatní poslance, že jde o naplnění Ústavy České republiky a všichni při vstupu do této Sněmovny slibovali na svou čest a svědomí, že se budou řídit zákony, a vyzval je tedy, aby si při hlasování na tento slib vzpomněli.

Poslanec Jiří Polanský (ODS) zdůraznil, že nelze vyloučit, že by se podle tohoto návrhu mohlo konat i několik referend ročně, a vezmeme-li v úvahu, že by na jedno referendum mohly být vynaloženy náklady přibližně 500 milionů korun, tak by se jednalo o finančně nerentabilní záležitost.

Na to reagoval opět Zdeněk Jičínský (ČSSD), s tím, že některé evropské země např. Rakousko zná jak referendum rozhodující, tak referendum konzultativní, a přece nejsou ta referenda v těchto zemích nijak zneužívána.

V druhém čtení k diskuzi prakticky nedošlo a rovnou se přistoupilo k hlasování a následně ke čtení třetímu.

V něm Lubomír Zaorálek (ČSSD) vyjádřil názor, že referendum je nástroj, který by měl být používán v případě např. rozhodování o mezinárodních smlouvách, které mají za následek přechod části svrchovaných pravomocí státu na mezinárodní organizace. A zároveň že vláda projevuje strach z názorů občanů.

Hned se s reakcí přihlásil Cyril Svoboda (KDU-ČSL), že naopak vláda projevuje odvahu, protože ponese tato politická reprezentace plnou odpovědnost za rozhodnutí. A že se dle něj nemají poslanci schovávat za tzv. obecnou vůli lidu. Nejde tedy o projev arogance, ale o projev odpovědnosti.

Místopředseda vlády a ministr práce a sociálních věcí ČR Petr Nečas(ODS) argumentoval proti návrhu tím, že na federální úrovni ve Spojených státech amerických, v demokracii, která tady funguje od konce 18. století, referendum nebylo nikdy použito. Jsou snad Spojené státy proto méně demokratické než země, které referendum používají?

Oponoval mu opět Zdeněk Jičínský, že se sice v USA skutečně nekonají referenda na celostátní, to jest federální úrovni. Ale je tam zcela běžné, že se konají na úrovni regionální. A konat v takovýchto velkých státech referendum na federální úrovni by bylo z řady ohledů velmi obtížné, proto tam referenda na celostátní úrovni nejsou.

Poté již následovalo samotnému hlasování, ve kterém byl návrh opět bez jakéhokoli překvapení smeten ze stolu, když pro něj (s výjimkou čtyř dalších) hlasovali jen zákonodárci z řad ČSSD a KSČM. Vzhledem k tomu, že dosud neprošla referenda ani úzce vymezená ani ta s možností zasahovat do legislativy, nabízí se otázka, zda má smysl takové návrhy stále podávat a nejedná li se jen o ztrátu času a nahánění politických bodů.

Hlasování po jménech 

David Plášek, KohoVolit.eu. Podpořeno fondem Otakara Motejla.

Libí se Vám naše články? Můžete je pravidelně dostávat na Facebooku.

Předchozí díly:

Kdo (ne)chce referenda? Díl 1., díl 2., díl 3., díl 4., díl 5., díl 6., díl 7., díl 8., díl 9.