Kdo (ne)chce imunitu? Díl 5.

Omezení imunity poslanců a senátorů patří ke změnám ústavy, které „chtějí všichni a přitom nikdo.“ Kdo je předkládal? Jaké argumenty padaly při projednávání? A kdo jak hlasoval? V seriálu článků rozebereme všechny dosavadní návrhy.

Snahy o zúžení imnuty se táhnou již od roku 1993 až do současnosti, přičemž z 18 dosavadních návrhů byl úspěšný jen jeden. Nyní leží ve Sněmovně v pořadí devatenáctý pokus o změnu.

Úprava ústavy (článek 27) v otázce imunity zajišťuje českým poslancům a senátorům jednu z nejrozsáhlejších imunit mezi evropskými zákonodárci. Kontroverzní je hlavně celoživotní trestní imunita v případě, že komora, jejímž je politik členem, nedá souhlas k jeho stíhání.

Hlasovat přitom může sám politik, o jehož vydání se jedná. V extrémním případě tak může o svém vlastním vydání rozhodnout sám. Garantována je i imunita za hlasování, za projevy učiněné v parlamentu a přestupková imunita.

V prvním, druhém, třetím a čtvrtém dílu tohoto seriálu jsme dostali až do roku 2001. V pátem díle se podíváme na další dva návrhy.

Rok 2001, předkladatelé Cyril Svoboda (KDU-ČSL) a další

Na konci roku 2001 podali poslanci tehdejší Čtyřkoalice komplexní návrh ústavní změny, který obsahoval omezení procesní imunity poslanců, senátorů a ústavních soudců na dobu trvání jejich mandátu. Kromě toho také řešil zavedení přímé volby prezidenta.

Vláda ve svém stanovisku vyjádřila několik připomínek. V případě imunity navrhla, že lepší by bylo komplexnější řešení otázky imunity, tedy aby byla zahrnuta i přestupková.

V rozpravě proti návrhu na omezení procesní imunity poslanec Jiří Bílý (ODS) argumentoval tím, že za celou dobu neslyšel, že by Sněmovna při jednání o vydání k trestnímu stíhání rozhodla ve prospěch obviněného. Proto si myslí, že Sněmovna nezklamala a toto právo rozhodovat by jí nemělo být odebráno.

Podle poslance Vojtěcha Filipa (KSČM) šlo v tomto případě o populistický evergreen, jehož úkolem bylo zamaskovat skutečnou potřebu ústavní změny. Na poslance Filipa reagoval jako jeden z navrhovatelů poslanec Karel Kühnl (Unie svobody). Podle něj totiž to, že návrh podporuje velká většina obyvatel země, znamená že je populární a ne populistický, popřípadě špatný. Také vyzval poslance Filipa, ať se k návrhu připojí a je populární spolu s nimi.

Další navrhovatel Cyril Svoboda (KDU-ČSL) argumentoval ve prospěch návrhu tím, že v případě imunity jde o ochranu zastupitelského sboru a ne o výsadu jednotlivce. A proto v případě, kdy nevykonává jednotlivec svůj mandát, musí být podřízen zákonem a jurisdikci jako každý jiný občan a nemůže být vyňat z této pravomoci navždy.

Poslanec Ivan Langer (ODS) zase navrhovatelům vyčítal to, že znění návrhu na omezení imunity není z jejich hlav, ale že ho opsali z komplexního návrhu změny ústavy od poslanců ODS a ČSSD, který předtím sami kritizovali. Podle Langera není špatné se inspirovat někým jiným, ale je třeba se k tomu přiznat.

V hlasování bylo přijato usnesení na zamítnutí tohoto návrhu v prvním čtení.

Hlasování po jménech (Hlasy pro návrh znamenají hlasy proti omezení imunity.)

Rok 2003, předkladatel vláda koalice ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU

V roce 2003 podala vláda komplexní návrh na změnu Ústavy. Ten obsahoval omezení procesní imunity poslanců, senátorů a úsavných soudců na dobu trvání mandátu a přímou volbu prezidenta. Kromě toho přinášel i některé změny v kompetencích prezidenta, premiéra či předsedy Poslanecké sněmovny.

Poslanec Jiří Pospíšil (ODS) v rozpravě návrh řešení otázky imunity podpořil, avšak nesouhlasil s jeho odůvodněním. Podle něj totiž nedochází v případě realizace imunity k nahrazení soudní moci zákonodárnou. Imunita má sloužit jen jako ochrana před zneužitím moci výkonné. V případě, že zákonodárná moc nevydá obviněného poslance nebo senátora, nerozhoduje o jeho vině nebo nevině.
Poslanec Karel Vymětal (KSČM) se obával, že vládní návrh ohrožuje i imunitu týkající se výkonu mandátu. Představoval si dokonce, že v případě schválení tohoto vládního návrhu budou po skončení volebního období čekat na opoziční poslance a senátory před Sněmovnou a Senátem řady policistů. Proto si myslel, že cílem návrhu je zastrašit opozičních poslanců.

Oponoval mu poslanec Jozef Kubinyi (ČSSD), který se nedomníval, že vláda by chtěla svým návrhem manipulovat a zastrašovat opozici. Každý návrh na vydání bývá podrobován diskusi a kromě toho ústavní změny vyžadují třípětinové a ne stojedničkovú většinu. To jsou podle Kubinyiho důvody proč se netřeba podobných věcí obávat. Navíc podle něj existovaly silné signály, že lidé si změnu imunity i volby prezidenta žádají.

Poslankyně Eva Dundáčková (ODS) označila návrh v případě imunity za populistický. Podle ní se totiž ve společnosti mezi občany a novináři vyskytuje mylná představa o beztrestnosti poslanců a senátorů.
Ministr Pavel Rychetský (ČSSD) v reakci na obavu poslance Vymětala reagoval tím, že událost, jakou je odmítnutí vydání poslance nebo senátora, se vyskytuje asi jednou za rok. Proto se není třeba obávat, že by na konci volebního období na poslance a senátory čekaly zástupy policistů.

Poslanec Vymětal pak uvedl jako příklad zneužití výkonné moci kauzu poslance Miroslava Sládka. Ten se kvůli vazbě nemohl zúčastnit volby prezidenta. Proti tomu však vystoupil poslanec Zdeněk Koudelka (ČSSD), podle něhož to byl špatný příklad. Poslanec Sládek byl totiž ve vazbě kvůli tomu, že nerespektoval soudní rozhodnutí a nechodil k soudům, takže si za to mohl sám a nešlo o zneužití moci.

Ve druhém čtení poslanec Vymětal podal pozměňovací návrh, aby se imunita vztahovala na projevy v souvislosti s výkonem mandátu a ne jen na projevy a hlasování v parlamentu. Podle něj to bylo nutné vzhledem k tomu, že poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát i mimo parlament.

V závěrečném hlasování však vládní návrh změny Ústavy nezískal dostatečnou podporu a nebyl schválen.

Hlasování po jménech

Lukáš Horvatovič, KohoVolit.eu

Předchozí díly

Kdo (ne)chce imunitu? Díl 1.

Kdo (ne)chce imunitu? Díl 2.

Kdo (ne)chce imunitu? Díl 3.

Kdo (ne)chce imunitu? Díl 4.