Kdo (ne)chce imunitu? Díl 2.

Omezení imunity poslanců a senátorů patří ke změnám ústavy, které „chtějí všichni a přitom nikdo“ Kdo je předkládal? Jaké argumenty padaly při projednávání? A kdo jak hlasoval? V seriálu článků rozebereme všechny dosavadní návrhy.

Snahy o zúžení imnuty se táhnou již od roku 1993 až do současnosti, přičemž z 18 dosavadních návrhů byl úspěšný jen jeden. V současnosti leží ve Sněmovně v pořadí devatenáctý pokus o změnu.

Úprava ústavy (článek 27) v otázce imunity zajišťuje českým poslancům a senátorům jednu z nejrozsáhlejších imunit mezi evropskými zákonodárci. Kontroverzní je hlavně celoživotní trestní imunita v případě, že komora, jejímž je politik členem, nedá souhlas k jeho stíhání.

Hlasovat přitom může sám politik, o jehož vydání se jedná. V extrémním případě tak může o svém vlastním vydání rozhodnout sám. Garantována je i imunita za hlasování, za projevy učiněné v parlamentu a přestupková imunita.

V minulém díle jsme se podívali na první dva návrhy. Nyní rozebereme další.

Rok 1998, předkladatelé Luděk Zahradníček (ODS) a další (v Senátu)

Skupina senátorů ODS přednesla v roce 1998 dva návrhy. Prvním byla novela ústavy, která měla omezit platnost procesní imunity poslance nebo senátora jen na dobu trvání mandátu v případě, že by ho daná komora nevydala.

V rozpravě návrh senátor Zahradníček obhajoval mimo jiné tím, že už není středověk ani feudalismus, a proto v současné době již není nutná tak rozsáhlá imunita, která podle něj porušuje princip rovnosti občanů před zákonem. K prosazování zásady rovnosti občanů se vyjádřil i senátor Pavel Rychetský (ČSSD).

Senátor Ivan Havlíček (ČSSD) naopak pochyboval, zda je úroveň demokracie už dost vysoká, aby si zákonodárci mohli dovolit takové omezení imunity. Senátor Milan Kondr (ODS) považoval návrh za neodůvodněný. Pokud by prý byla komora postavena před problém skutečného trestného činu, tak by jistě nezaváhala a případného pachatele by vydala.

Proti tomu se postavili senátoři Jiří Vyvadil (ČSSD) a Michael Žantovský (ODA). Tvrdili, že je tomu přesně naopak. Vydáni by podle nich nebyli ti, kteří spáchali kriminální trestný čin, ale právě ti, jejichž vydání by bylo politicky motivováno. Senátor Zdeněk Vojíř (ČSSD) zase požadoval, aby došlo ke "komplexnímu řešení" problematiky imunity.

K návrhu nakonec nebylo přijato žádné usnesení.

Druhý návrh se zabýval přestupkovém imunitou. Ta měla být řešena novelou jednacího řádu Sněmovny. Požadoval, aby poslanci byli za přestupky vyšetřování jako běžní občané. Pouze případy přestupků spáchaných v budově parlamentu se měly zabývat příslušné disciplinární komise.

Návrh byl nakonec senátorem Zahradníčkem stažen během rozpravy, a to ze dvou důvodů. Jednak do něj prý bylo třeba zapracovat další skupiny, například soudce či policisty  Navíc na půdě Senátu v té době vznikala iniciativa, která pracovala na dokonalejším návrhu.

Rok 1998, předkladatelé Zdeněk Vojíř (ČSSD) a další (v Senátu)

V následujícím návrhu se senátor Zdeněk Vojíř a jeho kolegové zaměřili na přestupkovou imunitu, která měla být řešena novelou přestupkového zákona a jednacího řádu Sněmovny. Přestupky poslanců měly být i nadále řešeny ve zvláštním režimu, avšak za stejných podmínek jako u ostatních občanů. V případě zániku mandátu měly být potom řešeny v běžném režimu.

Projednávání tohoto návrhu však nebylo nikdy dokončeno, a tak k němu Senát nepřijal ani žádné usnesení.

Rok 1998,  předkladatelé Miloslav Výborný (KDU-ČSL) a další

Další z návrhů vzešel s Poslanecké sněmovny. Miloslav Výborný a další poslanci se novelou ústavy znovu snažili o omezení procesní imunity jen po dobu trvání mandátu. Novelou jednacího řádu zase usilovali o zavedení projednávání přestupků poslanců a senátorů v běžném režimu, tedy jako u jiných občanů.

K oběma návrhům vyjádřila souhlasné stanovisko i vláda, přičemž do omezení procesní imunity navrhovala zařadit například i ústavní soudce.

Poslanec Dalibor Matulka (KSČM) vystoupil v rozpravě proti návrhům s tím, že současné podmínky slouží k ochraně poslance před výkonnou mocí. Také požadoval zahrnutí ústavních soudců. Kromě toho by podle něj bylo lepší, kdyby si poslanci mohli při spáchání přestupku možnost vybrat, zda budou podléhat běžnému režimu nebo disciplinární komisi příslušné komory. A to podle toho, zda by se cítili být ohroženi výkonnou mocí.

Poslanec Zdeněk Jičínský (ČSSD) vyčítal návrhu „nekomplexnost“, protože podle něj by se ústava neměla měnit po jednotlivých ustanoveních. I on se vyslovil pro zařazení ústavních soudců do návrhu. Poslanec Petr Koháček (ODS) zase poukázal na nejasnost, jak postupovat v případě, pokud by byl někdo z poslanců pravomocně odsouzen. Měl by mít stále možnost účastnit se jednání Sněmovny nebo by mu byl jeho mandát odebrán?

U obou návrzích bylo odhlasováno usnesení, které vracelo návrhy zpět na dopracování. Fakticky tedy byly shozeny ze stolu.

Hlasování po jménech (Hlasy pro návrh v tomto případě znamenají hlasy proti omezení imnuity.)

Lukáš Horvatovič, KohoVolit.eu

Předchozí díly

Kdo (ne)chce imunitu? Díl 1.