Týden neklidu na většině veřejných vysokých škol zahájila 26. 2. v pražském Divadle Komedie debata o vysokoškolské a kulturní politice. Na pozvání studentských aktivistů přišli diskutovat děkan Filozofické Fakulty v Praze Michal Stehlík, umělecký ředitel Centra současného umění DOX Jaroslav Anděl, ředitel Pražského komorního divadla v Divadle Komedie Dušan D. Pařízek a umělecký šéf téhož divadla David Jařab.
Týden neklidu slouží k vyjádření odporu nejen studentů, ale i akademických pracovníků, vůči reformě vysokého školství, kterou chystá současná vláda. Od pondělí 27. 2. do pátku 2. 3. se za tímto účelem v českých univerzitních městech budou konat diskuze o reformě i o vzdělávání obecně, přednášky, promítání dokumentárních filmů, happeningy, aj.
Zmínění pánové se (nijak překvapivě) shodli, že oblast kultury a školství naše volené zástupce v podstatě nezajímá. Jak připomněl Jaroslav Anděl, obě jsou u nás z toho důvodu, mimo jiné, značně podfinancované, což nezájem politiků dál umocňuje.
Bylo zdůrazněno, že političtí představitelé zkrátka „mluví jinou řečí“, a proto je třeba, aby se mezi ně v budoucnu dostali i lidé, kteří sdílí řeč akademiků a kulturních činitelů. Na domluvu obou táborů ale nelze rezignovat. Podle Stehlíka a Jařaba je proto nutné nebát se jisté míry radikalismu, jasně proti reformě vystupovat a v otázkách nezávislosti vysokých škol na komerční sféře či spolupodílení se studentů na chodu univerzity pokud možno neustupovat.
Přestože se debatující tváří v tvář politickým „elitám“ netajili těžkou skepsí, nevinili ze stavu rezortů kultury a školství pouze politiky. Akademici, učitelé a umělci se politiky štítí přinejmenším tak jako zbytek české společnosti. V minulosti situaci svých oborů jistě mohli ovlivňovat daleko víc. Všem je též jasné, že vysokoškolská reforma je skutečně zapotřebí. Jde o to, jakou bude mít formu.
Podle Michala Stehlíka se například nelze vyhnout diverzifikaci vysokých škol na špičková výzkumná pracoviště a školy profesní. Stehlík také kritizoval laxní přístup akreditační komise v otázce plzeňské Právnické fakulty. Něco podobného by se v budoucnu rovněž nemělo opakovat.
Nevyhnutelně padl i problém hodnotové prázdnoty současné české společnosti. I ta svědčí o neuspokojivém stavu českého školství a kultury - center, která hodnoty utvářejí a formují. Otázka jejich obrody je ale mimořádně složitým během na dlouho trať. Prozatím se můžeme držet Jařabova přesvědčení, že „Bez jistého druhu vnitřního romantismu se asi neobejdeme.“
Johana Labanczová, KohoVolit.eu
Libí se Vám naše články? Můžete je pravidelně dostávat na Facebooku.
Dále čtěte:
Vzdělání jako fastfood?
Co chce a nechce Josef Dobeš
Kdo (ne)chce referenda? Díl 5.
