Dveře a přednosti

Je to zvláštní. Dostal jsem v životě dvě ceny: když mi bylo třicet, napsal jsem televizní scénář podle Thomase Manna a inscenace Mario a kouzelník vyhrála televizní festival v Monte Carlu. Když mi bylo šedesát, napsal jsem několik fejetonů a tento vyhrál v roce 2004 cenu Evropský fejeton. Těším se na příští ocenění, až mi bude devadesát a věřím jen, že si budu ještě schopen aspoň uvědomit, za co to je…  Je léto a tak si, podobně jako televize, dám několik repriz...

Jeden můj známý odjížděl nedávno přednášet na americkou univerzitu a před odjezdem obdržel od hostitelů instrukční brožuru s návodem, jak se správně chovat, čeho se vyvarovat a co naopak vždycky dodržovat. Nic zvlášť nového tam nebylo, ale zaujalo mě takzvané druhotné sexuální obtěžování, secondary sexual harrassment. Ten prvotní je jednoduchý, to prostě dáváte ženám najevo, že se vám líbí, ačkoliv jste k tomu nebyl vysloveně, nejlépe písemně a před svědky, vyzván.

Druhotný pohlavní harrassment je však rafinovanější. Stačí například, stěžuje-li si studentka, že se víc věnujete jiné studentce, protože je hezčí, čili uplatňujete sexistická měřítka; podobně nepřípustné je dávání přednosti ženám ve dveřích. Je to prý nejen odporný náznak sexuálního zájmu, ale také sexistické povyšování jednoho pohlaví nad druhé. Proto pravila brožurka například, že je-li profesor s jakoukoliv studentkou sám v místnosti, musí nechávat vždy otevřené dveře, ať je průvan či nikoliv.

Vlastně je ohleduplnost nějakým způsobem pro toho druhého ponižující – dáváte mu najevo, že je slabší, že ho můžete ochraňovat, klidně si můžete dovolit brát na něj ohled, v pohodě si dovolíte dát mu přednost… Nu a naopak, vždyť je to taková hnusná podlézavost vůči silnějšímu, nechat si podržet dveře…

Otevřené dveře mají vůbec v dějinách zajímavou úlohu… ale o tom později.

Z tohoto hlediska se podle mých zkušeností nejdále v naprosté rovnosti pohlaví zřejmě – už dávno před Američany – dostali někdejší, ještě totalitní Rusové. Konečně, už za cara, jak ukazují staré fotky ze Sibiře, pracovaly ženy jako kopáči.

Kdysi, když jsme co mladí, hloupí divadelníci navštívili v sedmdesátých letech matičku Moskvu, abychom se seznámili se sovětským divadlem, zaujalo nás, že se o nějakých přednostech a jejich dávání nedalo vůbec mluvit a obdivovali jsme, jak se občané bez rozdílu pohlaví všude navzájem odstrkovali.

Jedna kolegyně chtěla se jet podívat do nějakého ruského kláštera a hodný mladý herec Miťka jí v tom chtěl pomoci. Dopravit se do kláštera bylo možné na dva způsoby – autobusem nebo autem, auto začínající herec Miťka neměl. Kolegyně mávla rukou – není rozmazlená a s jízdou autobusem nemá žádný problém. Miťka se však tvářil povážlivě: „A dovedeš jezdit autobusem?“ zeptal se.

„Ovšemže dovedu,“ pravila budoucí kritička. „Jezdím autobusem velmi často a už jsem jela i velmi daleko.“

„Tak dobře,“ souhlasil Miťka, „jestli je u vás něco daleko.“

Druhý den se vydali na autobusové nádraží. Přišli včas a stáli ve frontě asi jako třetí. Pak přijel autobus a všichni čekající občané se na něj vrhli. Miťka udeřil do nosu jakousi stařenu, odkopl dva námořníky a podrazil nohu dědkovi s dvěma batohy, načež přelezl kohosi před sebou a byl uvnitř, ale kolegyně se náhle ocitla hlavou dolů, pak se chvíli točila jako vlček a nakonec objevila sama sebe asi tři metry od konce fronty, zatímco autobus, ověšený cestujícími, visícími na dveřích jako hrozny, pomalu, za silného zápachu a kouře, odjížděl. Miťka ji spatřil, vylezl z autobusu po hlavách ostatních cestujících a při seskakování z jedoucího autobusu se skoro vůbec nezranil.

„Nedovedeš jezdit autobusem,“ řekl budoucí kritičce a jal se shánět auto.

Zaujati těmito zkušenostmi, provedli jsme několik experimentů se zajímavými výsledky. Velmi hezký pokus proběhl s velkými, mosaznými dveřmi v Dóme podarka, obchodním to domě s drobným, zbytečným zbožím. Dveře měly asi tři metry na šířku a čtyři na výšku, byly dvoukřídlé, každé křídlo vážilo půldruhé tuny a byly létací. Občané se jimi hrnuli v davech dovnitř a když zjistili, že uvnitř není kromě bustiček Lenina a ošklivých šátků s obrázky Kremlu nic, hrnuli se zase v davech ven. Chtěli jsme se dovědět, jak daleko jejich vzájemná zcela nesexistická nevšímavost půjde a tak jsme vždy jedno mohutné křídlo podrželi a prudce pustili. Někdy sice zasažený občan zanaříkal a většinou hodně popolétl, bez ohledu na pohlaví se ale takřka nikdy neohlédl. Přiznávám, že bych byl raději léta druhotně (a snad i prvotně)  pohlavně obtěžován, než abych si navykl na tento druh rovnosti.

Jediný případ, kdy dávali přednost a to nejen ve dveřích, kterého jsem si tehdy povšiml, bylo, jestliže se jednalo o nějakého muže v plukovnické či generálské uniformě. Těm občané i občanky uhýbali zdvořile i na chodníku, občas dokonce před nimi uskakovali i do jízdní dráhy mezi volhy a pobědy. Pokusil jsem se otestovat takto nějakého generála, počkal jsem si na ulici, až se jeden objevil a šel jsem klidně proti němu tak dlouho, dokud jsme se nepřiblížili na krok. Zůstali jsme oba stát proti sobě. Generál na mne lhostejně a bez zájmu pohlížel, asi jako na kaluž. Já na něj také. Snažil jsem se neusmívat. Generálovi došlo, že jsem hloupý cizinec a neuhnu, proto mne uchopil, zvedl, postavil vedle a týmž klidným a volným krokem pokračoval v cestě, neustoupiv ani o píď vlevo či vpravo. Vše vyvrcholilo jedné noci v hotelu Junost. Vzpomínám-li na způsob našeho života na tomto zájezdu, trochu se dodnes divím, že jsme nebyli ani zatčeni, ani vyhoštěni, ani zbiti – dělali jsme myslím hroznou ostudu, totiž byli bychom dělali, kdyby to bylo někomu opravdu vadilo. Ale nevadilo.

Abychom vydrželi, prodávali jsme dežurným džínsy a nakupovali za to alkoholické nápoje a jednou jsme se s kolegou kolem půlnoci takto vydali pátrat po nějaké dežurné, potřebovali jsme doplnit zásoby. Když jsme procházeli cizím patrem hotelu, nalezli jsme v jednom pokoji otevřené dveře, jimiž bylo vidět na stůl. Na stole stálo několik láhví vodky, mísa ovoce, krymský sekt v kbelíku s ledem… Nahlédli jsme a nikde nikdo. Nu, vot, řekli jsme si fatalisticky a s mladistvou oprsklostí, nalili si vodku, otevřeli sekt a popíjeli. Asi za deset minut přišel odkudsi mohutný muž v bílém tílku bez rukávů a když nás uviděl, začal jevit známky nespokojenosti. Abych ho uklidnil, promluvil jsem k němu asi takto:

„Znáješ, továryšč, my inostránci, my Čechoslováky a u nás takoj obyčaj – kde otkryto, tam vozmožno.“

„Charošij obyčaj, očeň charošij,“ opakoval muž nadšeně. „Kdě otkryto, tam vozmožno! Prekrasnaja idea!“

S hrůzou jsem si povšiml širokých rudých lampasů na jeho tmavomodrých nohavicích. Byl to zase generál. Muž mě však objal a zlíbal, posadil se k nám a během hodinky jsme jeho zásobu vypili. Potom chtěl vědět, zda sebou nemáme nějaké děvušky a tak jsme ho odvedli o tři patra výš na osmilůžkový pokoj našich ženských účastnic, kde se také konala jakási oslava. Generál začal okamžitě vůči všem účastnicím realizovat prvotní sexual harrassment a ony odpovídaly tím, že mu nalévaly další a další deci vodky.

Když jsem odcházel, večírek ještě zdaleka nekončil, ale generál spal na prahu pokoje, takže jsem ho musel opatrně překročit a tehdy, aniž by otevřel oči, zamumlal:

„Kdě atkryto, tam vazmóžno…“

Možná tam právě začala nová politika otevřených dveří, jež pak vedla k rozpadu Sovětského Svazu… Ano, dveře mají v dějinách významnou úlohu.

Být autorem té americké příručky, třesu se preventivně strachy.

Autor: Alex Koenigsmark | úterý 12.7.2011 10:22 | karma článku: 41,83 | přečteno: 6064x

Další články autora

Alex Koenigsmark

Šup do Vltavy aneb holešovská výzva je horší, než každá vláda?

Takzvaná holešovská výzva vyvolala značnou vlnu reakcí, což samozřejmě není překvapivé, leč stává se zajímavým podnětem pro studium těchto reakcí. V zásadě jsou předem očekávatelné, podle toho, zač jsou autoři komentářů placeni. Pozoruhodně perfidní komentář se nazýval nějak podobně jako Šup do Vltavy aneb holešovská výzva je horší, než každá vláda. Je to text, který by mohl být uváděn v učebnicích žurnalistiky jako příklad, jak se výtečně zkomolí realita a smíchá koza s motejlem, až vznikne přesvědčivý, zdánlivě spravedlivý, pseudobjektivní a zcela nenápadně nápadný propagační text.

26.3.2012 v 12:48 | Karma: 14,00 | Přečteno: 878x | Diskuse | Ostatní

Alex Koenigsmark

Příspěvek do diskuze o ministerstvu kultury aneb Gorod a kultura

Tento text (některé části jsem opakoval i jinde a jindy) jsem poslal redakci LN jako ohlas na jiný článek o ministerstvu kultury. Pro nával jiných důležitých úvah a námětů z našeho bohatého života nenašla redakce pro něj prostor, což chápu, vzhledem k jeho obsahu - a tak ho dávám mj. sem, kde si také pár desítek čtenářů přelouskne.

23.1.2012 v 11:43 | Karma: 6,55 | Přečteno: 276x | Diskuse | Ostatní

Alex Koenigsmark

Můj malý příspěvek k nadstandardu

...je asi takový: dobře si vzpomínám na časy Sanopzů a doby, které se týkala věta „all animals are equal, but some are more equal“ – všechna zvířata jsou si rovna, leč některá jsou si rovnější.

7.11.2011 v 11:00 | Karma: 26,84 | Přečteno: 1500x | Diskuse | Ostatní

Alex Koenigsmark

Traktér U Vopičky - část 2: Zaměstnání našich snů

INFORMACEHostinec U Vopičky je nenápadné místo, skryté za rohem ve vedlejší uličce na Malé Straně, nepříliš navštěvované cizinci. Proto se v něm schází ponejvíce stálá společnost. Tvoří ji Hamánek, který pěstuje nutrie a jejich masem se většinou živí a zlé jazyky tvrdí, že jím i páchne, dále nezaměstnaný básník Šušma, prodavač ušanek z Karlovy ulice Penížek, který své chlebodárce upřímně nenávidí a raději by umrzl, než by si narazil na lysou hlavu své zboží; také zlý trafikant Olek Krákora, který by chtěl být prezidentem, ale nemůže, jelikož byl kdysi komunistou, pravidelným návštěvníkem je též Blahoslav Brejžek, který uvádí jako své zaměstnání „zástupce vedoucího mobilní hygienické jednotky“, což, jak říká lidově Hamánek, znamená „závozník u hovnocucu“. Blahoslav Brejžek se kdysi, chtěje se pochlubit, na pohlednici z Thajska v rychlosti podepsal Bl.Brejžek a do té doby mu přívětiví štamgasti říkají jedině Blbrejžek. Pivnici navštěvuje také invalidní důchodce Zlomeček, jenž občas tragicky podniká a často přichází někdejší zaměstnanec OPBH Churaň, který privatizoval dva domy a zřídil v nich penzión a restauraci, jež je ovšem i na něj samotného moc drahá. Jestliže ho chtějí štamgasti potěšit, nazývají ho Čuraněm anebo něžně Pátá Bé. Oblíbeným hostem je ing. Babička, jenž ač inženýr, zpívá na Karlově mostě s harmonikou a snaží se každému vnutit svá CD. V hostinci zpívat nesmí. Tu a tam přichází i novinář před důchodem Strmoles a také šlapka Kačka, řečená Hroch, jedna z mála hostů, které jejich práce baví. Hostinskému se říká Vopička podle hospody, ale jmenuje se Novák.

26.9.2011 v 20:52 | Karma: 6,07 | Přečteno: 652x | Diskuse | Ostatní

Alex Koenigsmark

Ostuda se Seifertovými spisy

Mezi mnoha knihami, které jsem vzal do ruky, když jsem se stěhoval a zmenšoval knihovnu, bylo půvabné nové vydání románu Západ Karla Václava Raise. Nakladatelství Akropolis knížku vydalo v roce 2004, s obrazy Antonína Slavíčka, rejstříkem, slovníkem, výtečným doslovem Jaroslavy Janáčkové...

23.9.2011 v 12:35 | Karma: 10,58 | Přečteno: 694x | Diskuse | Ostatní

Nejčtenější

Skokem do propasti Macocha ukončila život matka oběti střelby na fakultě

14. dubna 2025  8:27,  aktualizováno  9:06

Skokem do Macochy ukončila o víkendu život matka jedné z obětí tragické střelby na Filozofické...

Turek jel rychlostí přes 200 km/h a fotil se u toho. Policie věc prošetřuje

20. dubna 2025  8:48,  aktualizováno  13:55

Europoslanec Filip Turek (Motoristé sobě) se na svém účtu na Instagramu pochlubil fotkou, ze které...

Bílá rakev, věnec od Gottové. Na rozloučení se Slováčkovou dorazil i prezident

15. dubna 2025  8:30,  aktualizováno  16:35

Rodina a přátelé se v kostele v centru Prahy rozloučili Annou Julií Slováčkovou. Zpěvačka a...

Bili ho, řezali a natáčeli, jak umírá. Mladíci umučili třináctiletého kluka, pro zábavu

14. dubna 2025

Premium Mladistvý spolu s kamarádem zabil v Děčíně před třemi lety třináctiletého chlapce. Nebývale...

Trump si hraje s vojáčky. Stažení by Evropu bolelo, na výběr jsou jen špatné varianty

15. dubna 2025  14:06

Premium Je to jen pár dní, co Donald Trump vyslal směrem k Evropě poněkud nepříjemnou zprávu. USA mohou ze...

Narkos v akci, Francie se stala novým Medellínem. Jak gangy perou peníze z drog

21. dubna 2025

Premium Francouzi sledují koordinované útoky na věznice, jakoby vystřižené z války gangů někde v...

Zelená elektřina a stabilní ceny. Rakouské komunitní energetiky se účastní i mniši

21. dubna 2025

Rakousko sází do budoucna plně na obnovitelné zdroje energie. Od roku 2030 se má veškerá elektřina...

Staré textilce zasvětil život. Po více než třiceti letech se otevře veřejnosti

21. dubna 2025

Premium V roce 1992 koupil Dušan Barnáš starou textilní fabriku v podhůří Krkonoš. V příštím roce bude na...

Dnešní společnost je orientovaná na zisk. I u dětí řešíme: má dáti a dal, říká sociolog

21. dubna 2025

Premium S výjimkou Afriky a Indie porodnost víceméně všude klesá. „Být rodičem není norma a povinnost jako...

První krok k samostatnosti děťátka s metodou Baby-Led Weaning
První krok k samostatnosti děťátka s metodou Baby-Led Weaning

Přechod na pevnou stravu vždy představuje významný milník v životě děťátka i jeho rodičů. Je to období plné objevování nových chutí a získávání...

  • Počet článků 28
  • Celková karma 0
  • Průměrná čtenost 1459x
spisovatel a scénárista, na fotografii s neviditelnou rukou trhu.

Poslední knihy: román Siromacha (MF 2007), Chlast (Akropolis 2009), Nesmrtelná duše aneb Facka má padnout rychle - fejetony (Akropolis 2009), Černá krev (Akropolis 2011).
stránky www.koenigsmark.cz

Seznam rubrik