Psychotesty pro politiky? V Polsku už brzo!

„Blázen“ jistě patří mezi slušnější nadávky, kterými jsou častováni naši politici. Ale nesedí mezi nimi skuteční blázni? Při nástupu do práce dnes prochází psychotesty kdekdo, tak proč ne politici?

Každý z nás si jistě párkrát za měsíc zanadává na naše politiky. Slovo „blázen“ určitě patří mezi ty slušnější tituly, jakých se naši volení zástupci mohou dočkat. Napadlo Vás ale někdy, že mezi nimi sedí skuteční blázni?

Jedna moje známá psycholožka se vždy podivovala nad tím, že psychotesty musí povinně projít kdejaký korporátní pracovník s odpovědností za pár lidí, kdežto politiky s odpovědností za životy nás všech nikdo nekontroluje.

Tomu ale, jak se zdá, brzy učiní přítrž Poláci. Tomáš Dalsky ze Štětína při pozorování polské politické scény získal podezření, že se mezi politiky může vyskytovat více psychicky narušených lidí, než je zdrávo. Přišel proto s řešením: všichni kandidáti by se měli nechat na vlastní náklady vyšetřit.

V Polsku se již nyní musejí povinnému vyšetření psychology nebo psychiatry podrobit například soudci, lékaři nebo řidiči z povolání. Rozšíření této povinnosti na politiky je tedy logickým krokem.

Iniciativa „Stop bláznům v politice“ již na internetu získala podporu tisíců lidí. V praxi by pak mělo Ministerstvo zdravotnictví vybrat skupinu expertů z řad psychologů a psychiatrů, kteří by vyšetřili každého kandidáta zvlášť.

Negativní výsledek by poté neměl znamenat, že se dotyčný nešťastník voleb vůbec nesmí zúčastnit; tato informace by měla sloužit pouze jako pomůcka pro voliče. Fakticky by ale pozitivní nález nějaké deviace určitě znamenal pro kandidáta stopku.

Nápad, který by jistě i v Česku zaznamenal ohlas, ale není bez chyb. Předně psychologie nepatří mezi vědy, kde by hodnoty případných patologických nálezů nabývaly hodnoty 0 a 1. Kdo je a kdo není normální, není proto jednoduše zjistitelné.
Všechno bude záležet na tom, jak se experti vypořádají se stanovením modelu normálnosti, od kterého se bude hodnocení odvíjet. Ten by se například dal sestavit průnikem charakteristik nejúspěšnějších vrcholných politiků. Podle čeho ale určit, kdo takovým politikem je? Je to ten oblíbený? Nebo ten s nejdelší politickou kariérou?
Dalším problém nastane, pokud u nějakého politika bude objevena odchylka od normálu. Ne všechny jsou totiž zdaleka nebezpečné, ve výsledcích nálezu to ale běžný občan stěží odhalí. Např. český prezident Václav Klaus je na univerzitách často zmiňován mladým psychologům jako typický příklad narcistické poruchy osobnosti. Zabránilo mu to ale být úspěšným politikem?
Zveřejnění nepříznivých psychotestů se rovná faktickému vystavení stopky pro kariéru možná nadějného politika. A stejně jako všechny jiné zásahy do volebního práva by se i k tomuto mělo přistupovat pouze v nejnutnějších případech. Vyloučit samozřejmě nelze ani tlak na psychology kvůli výsledkům posudků, který je personalistům v ČR dobře znám již z korporátní sféry.
Aby celé opatření dávalo smysl, muselo by být zcela zřejmé, který politik je a který není nebezpečný. K tomu se ale psychologové asi nikdy nedopracují. A nejednoznačné výsledky přinesou jen zpochybnění celého opatření a zdlouhavé žaloby.