Pes ctí pána, kočka dům

   Dívala jsem se, jak můj Franta prohání sekačku po zahradě. Kdyby na mně bylo, tak tu trávu nechám ještě pár dní růst. Ale nedal si říct. Asi potřeboval nějak vybít ten neklid, který se v něm hromadil. Chlap, nedal to na sobě znát.

   Taky já jsem si nemohla zvyknout na to ticho, které na mne padalo v našem krásném domečku, v každé místnosti, v každém zákoutí zahrady. Podvědomě jsem čekala obvyklé dusání po schodech a veselé hašteření našich dvou vnuček. No tak se mladí odstěhovali. S tím se nedá nic dělat.

   Když se odstěhoval starší syn, nebylo to tak bolestné. Prostě si sbalil věci a odešel k nevěstě. Ten mladší s nadšením přivítal jeho volný pokojík.  Když se oženil i on, přivedl si nevěstu k nám.  Uvolnili jsme jim s manželem celé horní patro. K čemu obrovský obývák, když jsme v něm sedávali sami. K čemu krb, když se v něm léta nezatopilo. Stačila malá příčka, posuvné dveře a do zadní části obývacího pokoje s výhledem do zahrady se krásně vešly obě naše postele i s nočními stolky. Ať mají mladí nahoře soukromí.  A pak ty schody! V poslední době mi nějak nohy neslouží. Zato vnučky se kolem babičky a dědy motaly od rána do večera. Těm schody nevadily.

   Ochladilo se. Taky Franta skončil svou túru se sekačkou a namotával přívodní šňůru. Složila jsem deku a šla mu připravit něco k večeři. Dům mne přivítal chladem a tichem. Realita se znovu přihlásila. Jsou pryč. Ach jo. 

   Pohled mi padl na obrovskou kytici mečíků.  Byla tak obrovská, že i když stála v masívní váze přímo na podlaze, tvořila kulisu celé prázdné stěně mezi dvěma okny.  Ty mečíky jsem dostala na rozloučenou. Za těch pár dnů, co jsou mladí pryč, už dokvétala na kytici poslední poupata na vrcholcích dlouhých stonků. Pořád ale ještě hýřila plejádou pastelově barevných květů. Mečíky mám ráda odjakživa, dobře to věděli. Jen aby je Bertík neshodil.

   Bertík. Neposedný, strakatý kocourek. Obvykle se mi motal kolem nohou. Podvědomě jsem se rozhlédla. A pak mi to došlo – vždyť si ho odvezli s sebou. A proč ne, vnučky si ho kdysi přinesly jako mokré, zablácené koťátko, které se buď zatoulalo, nebo je někdo vyhodil. Už po několika dnech láskyplné péče a něhy se z kočičí trosky vyloupl přítulný a čistotný tvoreček, vždy ochotný k blbnutí i k mazlení. Každou chvíli jsme ho museli sundávat z nějakého stromu, protože vylezl vždycky jen nahoru a pak zoufale mňoukal. Za odměnu nám nosil na zápraží myšky, nebo aspoň ptačí peříčka. Holky mu schovávaly laskominky z vlastního talíře a on se od nich nechal vděčně natahovat a kutálet. Tak proč by si ho nevzaly. Nebyl náš, byl jejich.

   Slyšela jsem Frantu, jak si oklepává boty na zápraží. Stárne, taky ho každou chvíli něco pobolívá, i když to statečně nedává najevo. Aha, večeře. Otevřela jsem poloprázdnou ledničku. Proč vyvařovat pro dva stárnoucí, osamělé lidi. Je tu ještě lečo. Stačí trochu ohřát a ukrojit chleba. Jedli jsme mlčky. Dva talířky v dřezu. A před námi dlouhý večer. Sáhla jsem po knížce. Franta se posadil k televizi. Viděla jsem, že se nedívá. Tak tedy budou vypadat naše příští dny. Klidné, tiché, všední. Až dokud…

   V tom tichu, které se dalo krájet, jsem najednou zaslechla známé zvuky. Oba jsme vyskočili. Bertík. To jeho důrazné škrábání na dveře bych rozeznala od všech známých zvuků na světě. Opravdu to byl náš Bertík. Mokrý, zablácený, potrhaný a hladový. Okamžitě zamířil do kuchyně, kde stávala jeho miska. Vyčítavě se po nás podíval. Ale to už jsem ohřívala mléko a Franta ho třel naším parádním běloučkým froté ručníkem z koupelny.

   Bertík vypil mléko na jeden zátah a netrpělivě čekal, když jsem mu krájela kuřecí masíčko ze závitků, které jsem schovávala na zítřejší oběd.  Teprve, když důkladně vylízal misku, vzal nás na vědomí.  Vyskočil na pohovku, protáhl se a dlouze si nás prohlížel.  Pak, jako by se rozhodl, rozvážným krokem přešel ke mně a stulil se mi do klína. Okamžitě usnul.

   „Pes ctí pána a kočka dům,“ pronesl moudře a trochu žárlivě Franta. A šel vypnout televizi. Mohla by Bertíčka rušit.