Neříkejte, že se vám to nikdy nestalo!

   Stála jsem na nejrušnější křižovatce města. Spolu se mnou čekalo na zelenou dobře patnáct, dvacet lidí. Na opačné straně silnice dalších patnáct, dvacet. Auta si vesele projížděla a my jsme čekali, až blikne semafor.

   Najednou se to stalo. V břiše mi zahrčelo jako v porouchaných hodinách. Sevřela jsem půlky, jak nejvíc to šlo. Na čele mi vyrazil studený pot. Situace, jako vystřižená z katastrofického scénáře. Měla jsem na sobě bílé pláťáky, miniaturní kalhotky a tričko po pupík. Léto vrcholilo. 

   Ve chvíli, kdy jsem si už už myslela, že nebezpečí pominulo, blikla zelená. Odhodlaně jsem vkročila na přechod, obklopena spěchajícím davem. Chyba. Jakmile jsem se dostala doprostřed zebry, zklidněná střeva se ozvala znovu. Jít dál bylo riskantní. Jenže zastavte se uprostřed čtyřproudové vozovky! Ale nic jiného nezbývalo. Snažila jsem se usilovně myslet na něco veselého. A jako zakrývací manévr jsem použila první věc, která mne napadla. Zastavila jsem se, sevřela nohy co to šlo a začala hrabat v tašce, jako že jsem něco důležitého zapomněla. Snad to přejde. Lidé mezitím přešli tam i v opačném směru a na přechodu jsem zůstala jen já a překvapení řidiči, kteří netrpělivě čekali, až na to budou moci dupnout. Přeběhla jsem na poslední chvíli, ale opravdu nevím jak. 

   Tenkrát to dopadlo dobře. Vběhla jsem do nejbližší restaurace a jako kulový blesk se vřítila do spásné místnosti s panenkou na dveřích. Ještě že tam nikdo nebyl. 

   Když jsem to večer manželovi vyprávěla, vzpomněla jsem si na podobný případ. Stal se v době, kdy jsem ještě chodila do školy a bydlela u babičky. Na vesnici bývalo zvykem, že se tetky z okolí scházely vpodvečer, aby si jen tak poplkaly. Do večeře bylo daleko, na práci nic moc, tak se navštěvovaly. Probraly všecko. Kdo s kým, kdy na pole, co vymastil starý, jak jsou jejich potomci geniální, jak je nevěsta neschopná. 

    V ten večer měla hlavní slovo tetka Plšková. Přitáhla si vlňák a zatvářila se tajemně. Ostatní ženské hned zpozorněly a sesedly se blíž. Určitě zas bude řeč o Jarynovi, zeti její nejstarší dcery Miládky. Ti dva si nepadli zrovna do oka, i když Jaryn byl chlapisko dobře metrákový, pohledný a šikovný. K čemu se postavil, to se mu dařilo. Uměl nakout kosu i spravit vysavač. Vyhnal chalupu na patro a také tetce dole vylepšil její bydlení. A vydělával nejvíc ze všech chlapů z ulice. A nikdy neřekl ne, když přišel nějaký soused, že potřebuje pomocníka. Taky se nesl jak páv, když si ho Miládka vyfešákovala na kdejaký bál a tancovačku. A sotva přišel do hospody, točilo se všechno kolem něho. Bůhví, co na něm tetce vadilo, snad to nevěděla ani ona. 

   „Ženské, řeknu vám tajemství. Ale proboha, nesmíte o tom ani slovečka prozradit, snad by mne ten Jaryn zabil.“ Po takovém úvodu už nikdo ani nedutal. 

   „Jak jel včera večer dom z odpolední, tak ho začal bolet břuch a už nedojel. Pustil to do gatí dvě zastávky za slévárnou a humnama mašíroval pěšky. Dobře že už byla tma. Nevěříte? Ještě mu visí gatiska na šňůře, běžte se podívat.“ 

   Jak se dalo čekat, za dva dny už o nemilé příhodě věděli všichni. Celá vesnice, hospoda i kdekdo ve slévárně. A Jaryn si nemohl nevšimnout potutelných pohledů, kterými ho provázeli staří, mladí a dokonce i děcka. Ale tetku Plškovou nezabil, ta si chodí po besedách dodnes. Jen mu trochu spadl hřebínek. 

   „Vidíš, kdyby tehdy znali ty dnešní jogurty s živými bakteriemi, nic by se nestalo,“ komentoval to můj muž docela klidně, jako by s Jarynem dokonce cítil. Tak nevím, možná se to nestalo jenom Jarynovi.