Kam na pivo? No přece k Johanovi!

  Byl to mačo. Sice už v letech, ale kdysi atletická postava dosud pěkně napínala  těsné tričko i se začínajícím břichem a vlasy, stáhnuté způsobně do hladkého ohonu mu splývaly do půli zad.  Každopádně si na svém zjevu zakládal.

   Ale vezměme to od začátku. Jako velká voda nebo menší tornádo se do mého panelového bytu uprostřed sídliště přihrnula kamarádka Ema. S cestovním batůžkem na zádech, s úsměvem od ucha k uchu a nabitá nezdolnou energií.  Celý den jsme šmejdily po obchodech, které začínaly hýřit předvánoční výzdobou, protáhla jsem ji všemi pamětihodnostmi rodného města a večer jsme konečně spočinuly zase v mém království. Moje nožky si přály spočinout na taburetku u křesílka, její mohly ještě tancovat. Co s načatým večerem?

   „Dá se tu někde jít na pivo?“ pronesla Ema s nadějí v hlase. To byla otázka i přání.  V úvahu přicházela hospoda U Johana.  Byla nejblíž, viděly jsme její ozářená okna z balkonu. Před hospodou blikaly modrobíle ožárovkované stromy, vánoční výzdoba svítila na pouličním osvětlení a dokonce i v některých oknech  už přivolávaly vánoční svátky miniaturní stromečky. Myslela jsem  – romantika. Ještě chyběly koledy. To už se Ema začala oblékat.

   „Ale je to jen pivnice“, namítla jsem nesměle.

   „Nejlepší pivo je na Moravě“, odpověděla mi reklamním sloganem. A přivolala výtah.

   Netušila jsem, co nás čeká. Nikdy mne nenapadlo zajít na pivo.  Představa přeplněné zakouřené putyky, plné přiopilých hospodských povalečů, mi nepřipadala důstojná pro takovou návštěvu, jakou byla světoběžnice Ema. Ta však už neomylně našla vstupní dveře do hospody a vplula dovnitř.

    Rozlehlá místnost byla poloprázdná.  Hospodští povaleči si zřejmě dávali pivo u televize doma.  Ema spokojeně usedla v boxu u okna a mně se ulevilo. Dřív tu bývala celkem slušná restaurace, kam jsme chodívali kupovat čerstvé nadýchané knedlíky k nedělnímu obědu.  A určitou úroveň si zachovala i pivnice.

   A pak jsme ho uviděly. Mačo. Zřejmě předtím luštil za barem křížovku, jenže náš příchod ho překvapil natolik, že zůstal ve strnulé pozici ve směru, odkud jsme přišly.  To tady ještě nebylo.  Nejsme sice docela vesnice, ale do města má naše sídliště daleko. Tady není zvykem, aby si dvě holky přišly samy na pivo. Ema studovala se zájmem každý jeho pohyb. Vypadalo to, že nás mačo ani neobslouží.  Naštěstí v něm zvítězila profesionalita.  Hypnotizován Eminým upřeným pohledem napřímil svou  urostlou postavu a zamířil směrem k našemu stolu. Jeho kroky připomínaly měsíční chůzi Michaela Jacksona.  Jako by šel dopředu, ale jeho nohy vší silou držely zpětný chod. Konečně dorazil. S pohledem do horního rohu protějšího okna procedil:  „Přání?“

   Emu to rozveselilo a pokusila se o vtip. „Co tu máte točeného kromě salámu?“

   „My tady nepodáváme žádné jídlo, ani salám,“ s kamennou tváří pronesl Johan. Vtip evidentně nepochopil a jeho výraz navíc vyjadřoval opovržení nad jeho debilitou.  Ema se přesto nevzdala a zformulovala další dotaz:  „A jaké pivo nám nabídnete?“ Johan se konečně podíval dolů skrze nás na nápojový lístek uprostřed stolu . „Máte to tam napsané,“ a jako by ani nečekal, že umíme číst, po krátkém zaváhání vyjmenoval několik značek. Ema ještě špitla něco o brýlích, které si zapomněla, ale to už Johan odkráčel točit. Teď už šel normálně, jako by z něho ten šok spadl. Zvítězil sám nad sebou a byl na to pyšný jako páv.

   Pivo bylo naštěstí výborné a v Emě zmizelo na pár doušků.  Prázdnou sklenici položila provokativně na kraj stolu, aby si Johan všimnul. Johan si všimnul. Přinesl beze slova druhou a znovu zmizel za barovým pultem. Druhou sklenici Ema už vychutnávala mezi povídáním a minuty ubíhaly. Trik s prázdnou sklenicí na kraji stolu nám znovu nevyšel. Johan nás přišel jen zkasírovat. Zřejmě usoudil, že už nám to pro dnešek stačilo. Bylo teprve za deset minut deset.

   Ema si na odchodu ještě odskočila. Čekala jsem. Johan už si nás nevšímal. „Musela jsem na pány, dveře pro dámy jsou zamčené,“ vysvětlovala to prodlení.  Vůbec mne to nepřekvapilo.

   „Kam půjdeme na pivo zítra?“ zajímalo mne.

   „No k Johanovi, samozřejmě, to si nemůžeme nechat ujít,“ zasmála se Ema v dobrém rozmaru. A ten nám už zůstal.