Na tašku nesahat

   Možná, že nadpis měl znít:"Na každého jednou dojde!" Také jsem kdysi pozorovala pojízdné tašky s nádechem posměšnosti a despektu. Ale jednoho dne můj nosič nákupů díky nemoci ztratil svoji nosicí schopnost a do mé tělesné schránky  začalo pomalu infiltrovat stáří a hle, vztah k pojízdné tašce nabyl docela jiných rozměrů. Její design už se mi nezdá tak příšerný a transport potravin jejím prostřednictvím už mi nepřipadá tak potupný. Za přijatelnou cenu jsem zakoupila rodinnou tašku s docela slušivou kostičkou, pravda, nemá držadlo s protiskluzovou úpravou, ani jiné další technické vymoženosti, ale máme ji rádi. Občas ji vezmu mezi lidi, naplním nákupem pro dvě rodiny a volným krokem a bez viditelného úsilí ji dotáhnu k domovu. Přiznávám, že výrobci zatím nevyrábějí tašky s výsuvným teleskopickým madlem pro přerostlé, ale já jim věřím... Všechno je totiž věcí osobního přístupu a tréninku. Táhnu za sebou kostkovanou příšeru, ale tvářím se, že o tom nevím. Jo, a autobusem s tím nejezdím.