Nepálče či Afričanče

Na tu myšlenku mě přivedla dcera. Ne proto, že by měla zvýšené sociální cítění, ale protože má ve druhém ročníku střední školy všechno „na háku“. Docházení do výuky ji najednou nesmírně obtěžuje a o učení raději ani nemluvím. Jen díky skvělé třídní učitelce, která věří, že se jí zavčas rozbřeskne, zatím ještě nemusela příslušný vzdělávací ústav opustit.

Já si můžu samozřejmě pusu umluvit, jak se snažím po dobrém i po zlém dcerku rebelku usměrnit. Většinou marně. Kdo má doma puberťáka, určitě ví, o čem je řeč. Nedávno mě vytočila tak, že jsem měla potřebu udělat okamžitě něco účinného a smysluplného v rámci zachování vlastního zdravého rozumu. A co že jsem to vymyslela? Nadpis vám určitě napověděl. Několik dnů jsem strávila vyhledáváním informací o adopcích na dálku. Prošla jsem i nejrůznější diskuse lidí, kteří už mají s adopcemi dlouholeté zkušenosti. Na jejich základě jsem nejdříve vyřadila různé lehce podezřelé organizace, které ve mně vyvolávaly pocit, že si moje finance bude vesele užívat úplně někdo jiný než chudé rozvojové dítko. Dále jsem třídila podle zemí. Stranou šly ty, ve kterých se s dětmi nedá komunikovat v angličtině, a nastaly by komplikace s překladem korespondence. Po dalším třídění mi zůstal Tibet, Nepál, Zambie a Keňa. Přestože jsem si prohlížela fotografie dětí, bylo mi jedno, jestli to bude dívka nebo chlapec a jak bude vypadat. Takový výběr mi připadal jako někde v marketu a chtěla jsem požádat, aby mi v koordinátoři vybrali dítě sami. Třeba takové, které už mělo sponzora, začalo chodit do školy a on odstoupil nebo zemřel. Martha si mě však našla sama. Její podoba na fotografii se mi usadila kdesi vzadu v hlavě a během následujících dnů se mi pravidelně vybavovala. Jako nejsympatičtější se mi jevil projekt občanského sdružení Nepálčata, kde celý finanční příspěvek putuje do Nepálu a česká organizace si z něj vůbec nic nebere. Už jsem pro ně byla rozhodnutá, když se mi zase před očima objevila dívenka Martha. Kde já ji jen viděla? Tak dlouho jsem prohlížela fotografie dětí, až jsem ji našla – v Zambii. V současné době už mám konkrétní informace přímo od koordinátorek projektu, a připravujeme dokumenty potřebné k tomu, aby mohla v září nastoupit do školy. Je to opravdu dobrá „terapie“, kterou mohu vřele doporučit všem, kteří se v jednom kuse stresují spoustou zbytečností. Že nemáte sami dost a ne tak ještě podporovat cizí? Máte, každý na Západě má a hlavně existují i jiné způsoby pomoci než sponzorovat dítě. Bližší informace najdete například zde: Nepál: http://nepalcata.cz/chcete-pomoct/ Keňa: http://www.centrumnarovinu.cz/content/adopce-africkych-deti-projekt- pomoci-na-dalku Zambie: http://www.adopcezambie.cz/jak-na-to/ Svou dceru samozřejmě hodlám aktivně zapojit. Pro začátek může psát své „nové sestře“ dopisy. Aspoň se procvičí v angličtině a získá konkrétní představu o tom, jak lidé uprostřed Afriky žijí. No, a pokud se mi podaří v dohledné době našetřit na letenky, určitě využijeme možnosti Marthu a ostatní děti navštívit. Teď mám jen pocit, že jsem tak trochu ošidila Nepálčata, ale brzy to napravím a určitě najdu nějaký způsob spolupráce. Už proto, že bych se tam za nimi také ráda vypravila. A víte, že můžete „adoptovat“ i tibetského dědečka? http://www.protibet.org/kmotrovstvi-na-dalku.php