Na velbloudu v levém proudu

Tenhle kousek písničky Petra Skoumala mi zněl v hlavě, když jsem se snažila elegantně nastoupit na velblouda. Sotva jsem se mu nějak vydrápala mezi hrby a lehce zděšeně čekala, co bude následovat, přestala jsem myslet na to, jak vypadám a držela se jako klíště. Ono to bylo totiž docela vysoko, a představa, že předčasně vystupuji směrem přes jeho hlavu, mě vůbec nelákala.

„Mohamede, couvej!“ zavelela jeho majitelka a kolos pode mnou se rozvlnil. Čapla jsem se hrbu. Mezitím nasedala moje dcera na druhého velblouda. „Doufám, že umíš jezdit na koni,“ ujišťovala se paní Žaneta. „On je Šajtan ještě takový velbloudí puberťák, tak sebou někdy trošku víc mele.“ Chytila oba velbloudy a vydala se s námi na projížďku nikoliv po pláži, ale kolem louky a lesa. Nebyli jsme totiž s rodinou na dovolené v Egyptě, ale na jihu Čech. Zprávu o tom, že blízko Tábora někdo chová velbloudy, jsem zachytila už vloni. Když jsme si letos naplánovali týden na Lipně, chtěla jsem ostatní překvapit a domluvit parádní exotickou vyjížďku. Našla jsem si na internetu potřebné informace a nastal první problém – měli plno. Jak mi paní do telefonu oznámila, tak přímo „megaplno“. Nakonec jsem usmlouvala pro všechny aspoň krátkou projížďku. Druhým problémem se ukázala býti moje ukecanost. Já jsem to doma nevydržela a překvapení vyslepičila. Vlastně jsem jen chtěla, aby se ostatní těšili stejně jako já. „Do ohrady k něčemu takovému v životě nevlezu!“ prohlásil můj muž, když si přečetl vytištěné stránky. V bezpečnostních pokynech totiž stálo, že velbloud někdy kouše, kope všemi směry, plive natrávenou potravu a je třeba mít na hlavě helmu a sjednáno úrazové pojištění. Rozhodl se, že bude koukat jen z dálky a hlídat psa. Mládež naštěstí projevila nadšení. Třetí problém byl už jen technického rázu, protože jsme dobře utajené „velbloudí hnízdo“ dost dlouho hledali. Paní Žaneta to později komentovala tak, že tím pádem přijede jen ten, kdo má opravdu zájem a trpělivě hledá. To měl být jen vtípek, protože hlavní příčinou utajení byla ukradená cedule na rozcestí. Než jsme se rozkoukali, rázná majitelka nás strčila všechny do ohrady ke dvěma velbloudům a náš tatínek nestačil ani protestovat. „Tak kdo jede první?“ zeptala se. Chlapi nás zbaběle vystrkali dopředu, aby nejdříve viděli, jak to s námi dopadne. Dopadlo to skvěle. Za chviličku jsme si zvykly na houpavou velbloudí chůzi, užívaly si krásnou projížďku a zajímavé vyprávění Žanety Fabiánové o zkušenostech z australské velbloudí farmy a chovu těchto zvířat v našich podmínkách. Pánové přijeli také nadšení a pro mě bylo velkým zadostiučiněním, že tenhle zážitek už netrumfla ani bobová dráha na Lipně, ani největší aquapark ve střední Evropě. Vše potřebné jsem našla na www.velbloudi.cz