Měli jsme k igelitkám citový vztah

Mé sebevědomí neznalo vrcholu, když jsem si jako školačka vykračovala s igelitkou, na které byly ještě patrné zbytky prošoupané reklamy na jeansy, cigarety nebo na kdovíco, jen když to bylo napsáno anglicky. Doma jsem ji pečlivě vyrovnala, složila do čtverečku a schovala do skříně.

Vyprávěla jsem to své osmnáctileté dceři, a velmi jsem ji pobavila líčením nesmírné tragédie, která nastala, když jsem si ten zápaďácký poklad propíchla trojúhelníkovým pravítkem. Ale to už je nejméně třicetiletá historie. Dávno igelitky nenosím, ve vlaku neloupu vejce na tvrdo (uchich uch, to je puch), ani se na náměstí v Benátkách necpu zapařeným řízkem v chlebu. Vím, že tleskat v letadle po přistání je hodně velký trapas, a když jsem v Louvru viděla Čechy s batohy a v horolezeckých kostkovaných kalhotách s květinkou, tak jsem se fakt styděla místo nich. Mnoho lidí si však zachovalo silnou náklonnost k igelitovým taškám dodnes. Někteří jsou obdivuhodně věrní, protože jinak si nedovedu vysvětlit, že lze mezi přehlídkou ušatých pytlíků současných obchodních řetězců zaznamenat i výskyt reklamy na Carrefour, který opustil český trh již v roce 2006. V ulicích našich měst je zatím milovníků igelitek takové množství, že vlastně splynou, nijak nevyčnívají, neupozorňují na sebe a přežívají si v klídečku, teple a smrádečku za každých okolností. Horší je, když vyjedou do zahraničí, kde budí nežádoucí pozornost, a neúnavně se tak starají o špatnou pověst všech Čechů. Však to vyzkoušejte sami a zeptejte se v cizině místních, podle čeho všeho neomylně poznají české turisty. Samozřejmě to nejsou zdaleka jen ty tašky. Ale to byl jen takový povzdech, protože mladí už to vnímají většinou úplně jinak. Dcera si přišla ke mně do práce pro vyprané ložní prádlo. Bydlí v podnájmu a ještě tam nemá pračku. Problém byl v tom, že si nepřinesla žádné zavazadlo a prádlo bylo zabaleno jen v hedvábném papíře. Nebyla v tu chvíli jiná možnost, než vzít zavděk Tesco igelitkou, kterou měla pečlivě poskládanou v zásuvce kolegyně ze sousední kanceláře. Karolíně šly sice oči šejdrem, ale usoudila, že těch pár zastávek tramvají přežije, i když bude „úplně nemožná“. Tedy za předpokladu, že nepotká nikoho známého. Když odcházela, začalo silně pršet. „Máš deštník?“ „Ne, ale to neřeš.“ „Počkej, mám tady jeden rezervní,“ zalovila jsem ve skříňce. Nic moc, takový tygrovaný s divnou oranžovou kostkou místo rukojeti, vlastně docela příšerný, koupený nouzově na stánku, když mě zaskočil déšť, ale aspoň nebude mokrá… „Mami, néé!“ „Vem si ho, vždyť tam lije!“ „To nevadí, už stačí ta igelitka,“ konstatovala dcera suše, což mi způsobilo záchvat smíchu. Úplně jsem si vybavila, jak trpím, když se mi moje maminka snažila vnutit nemoderní baret. Ten trapas, co kdyby mě někdo viděl. Už ve výtahu jsem ho měla nacpaný v tašce. Karolína sice zmokla, ale aspoň mám jistotu, že si nikdy nebude prohlížet antické památky v Římě s Billa igelitkou v jedné ruce a paštikou v druhé.