Lepím, lepíš, lepíme

Ujíždím na obrázkových náplastech. Když byly děti malé, tvrdili jsme jim, že pejsek nebo třeba krokodýl „bebinko“ spapá. Měla jsem zásobu náplastí se zvířátky, a když jsem si ublížila sama, použila jsem je také a už mi to zůstalo. Připadají mi mnohem zábavnější než béžová nuda. Dokonce se mi nedávno podařilo sladit tyrkysové tričko s flastříkem stejné barvy ve tvaru delfínka. Okolí už si zvyklo a přestalo mít pocit, že prodávám lístky na lochnesku. Možná si založím i sbírku, protože mi přátelé začali nosit různé neobvyklé exempláře.

Mým úhlavním nepřítelem je vteřinové lepidlo. Jsem schopna přilepit cokoliv k čemukoliv, nejčastěji však jeden prst ke druhému. S neskonalým obdivem vzhlížím ke svému švagrovi, který ve volném čase lepí různé složité modely. Kromě lodí a letadel vzniklo například nádraží, propracované do všech detailů. Představte si, že za drážní budovou si tam u pidikeříčku ulevuje dřepící pidičlovíček. To mě opravdu dostalo. Jednou náš tatínek vyráběl stínidlo na lampu. Z viskocelu – pamatujete? Nafoukl se balonek, ten se omotával tímhle umělým lýkem a lepil vodním sklem. V několika vrstvách. Potom se balonek vypustil a vystřihla se díra pro žárovku. Tatínkovi se moc nedařilo, lýko mu pořád nějak sjíždělo a po třech večerech usilovné práce, zalepený od hlavy k patě, dostal záchvat vzteku. Začal běhat po místnosti, něco vykřikoval, rozhazoval rukama a ve finále svůj výtvor hodil na podlahu a rozdupal. Já byla dítě a zpoza máminy sukně jsem celý výstup fascinovaně pozorovala. Existují nálepky na stěny, na auta, na nehty, na notebook, ale horší je, když dostaneme nálepku my sami. Takovou už nám často nikdo neodpáře. Například politici dostávají nálepku doživotního lumpa a darebáka úplně automaticky. Není divu, když do politiky se hrnou většinou jen šmejdi s jediným cílem – nahrabat si. Ale dost o nich, mnohem příjemnější je, když se obklopíme lidmi, kterým ostatní dali nálepky pěkné. Ať je to smíšek, šikula, sympaťák atd. Také někdy lepíme vztahy. Obzvláště po nevěře je to přetěžké. Existuje zde několik základních pravidel: - nevyjasněná témata je třeba probrat a uzavřít jednou pro vždy - narážky a výčitky jsou přísně zakázány - když se budete vracet k prožitým křivdám, nedokážete se pohnout z místa Chybu přece může udělat každý, ale je důležité se z ní poučit a neopakovat ji stále dokola. Nedávno jsem sledovala jednu dámu v obchodním domě. Také udělala chybu. Koupila si lodičky ve slevě a neodlepila si z podrážek ta neonová slevová lepítka. Šla přede mnou, nesla se jako „pětikačka do záložny“, jak by řekla moje babička, a při každém kroku zazářil důkaz o tom, že na sobě šetří. Takže děvčata – bacha na to!