Malému se už ten třetí rok blíží, a zatím tohle (bohudík) nepřišlo. Vzteká se když není po jeho, občas opustí místnost a jde (asi tak na minutu) trucovat, ale veřejné scény nějak nepořádá...

Je zajímavé, že když byly děti se mnou, nikdy se u nich žádný záchvat vzteku neprojevil, na rozdíl od toho, když byly jen s manželkou. A šlo přitom o podobné konfliktní situace (nekoupení požadovaného pamlsku a pod.) V mé přítomnosti měly, zdá se, nervovou soustavu vyvinutou dokonale.

To pevné obejmutí u nás doma funguje ...dokonce i na drahého andílka :))

Ignorovat řev, popadnout pevně za ruku (nebo do náruče), odejít z kritického místa. Lepší návod nemám. A počkat, až se uklidní, protože se řvoucím dítětem se mluvit nedá.

Chválím "odejít z kritického místa". Nejhorší jsou slépky, které kdesi vyčtou moudro, buď si nevšímat, nebo domlouvat a realizují své výchovné působení v nezalidněnějších místech. To vždy trpce lituji, že nemám s sebou kbelík ledové vody, kterou bych nejraději chlejstla na oba.

V každém případě i rodič je jen člověk a má jen jedny nervy. Pokud zareaguje tak, že dá děcku na zadek, pak zareaguje nejpřirozeněji a ve smyslu svého duševního zdraví i zdraví toho dítěte asi nejlépe. Pokud naopak bude předstírat, že řev dítěte neslyší a ignoruje ho, tak klame sám sebe a negativní zážitek z dítěte se stejně někde projeví, avšak na nesprávném místě - místo dítěte pak potrestá někoho jiného, zcela nevinného, třeba pokladní v tom obchodě.

První syn byl neskutečnej pohodář a já se divila, co by to jako mělo být, to období vzdoru... Ale druhý syn mi to ukázal i za prvního. U nás  zabralo to, když jsem říkla, že kdo bude hodnej, bude mít večer pohádku. Knížky před spaním frčí u staršího a malej to chce tudíž taky.  Když jsou starší, tak i pohádky v telce. Stejně bychom jim Večerníčka pouštěli, ale takhle si myslí, že to je jako za odměnu, že byli hodní.  ZATÍM to funguje...uvidíme dál... Ve školce televizi nepouští zásadně, tak jim je večer vzácná. Jsem zvědavá, jak dlouho to zabere.

Taky jsem u jedné dcery nezažila hysterické scény. I tu té druhé to bylo "v normě" a málokdy. Ale pokud ano, píšu o tom výše

Moje zkušenosti: děti jsou cholerici (po kom?) - a přesto jako malí nevydíraly pláčem ani řevem, a teď vládne pubertální období a diskutovat se s nima dá poměrně v klidu.

Že by štěstí?

Pokud se o to nepokusily ani jednou...pak výjimka (štěstí) potvrzující pravidlo :) Protože prostě dítě se snaží sebeprosadit a v určitém věku ještě neumí jinak než pláčem a křikem :) A nezvladatelné emoce ... k tomu samému věku ... patří také :)