Bídníci, hrdinové a hyeny

Zase mě dostali. A vlastně za to může i známý cestovatel Jirka Kolbaba, že je mám navždy pod kůží. Jen tehdy ještě nebyl známým cestovatelem, ale spolumajitelem reklamní agentury. Já mu za to po dvaceti letech znovu děkuji.

Ale od začátku. Řeč je o „Bídnících“ Viktora Huga, jehož román jsem poprvé četla v období dospívání. Děj se mi v hlavě začal odvíjet v celé své kráse a myšlenkové bohatosti a já s údivem zjistila, že vůbec nejde o příběh starý, ale jeho postavy jsou v mnohém souměřitelné s těmi současnými. Během let vzniklo několik filmových a televizních verzí. Nejslavnější je zřejmě film z roku 1958, kde hlavní roli Jeana Valjeana ztvárnil Jean Gabin. Nevyrovnal se mu ani Gérard Depardieu v roce 2000. V roce 1991 začal přemýšlet producent Adam Novák žijící v USA o tom, že by mohl proslulý muzikál Les Misérables přivézt do Prahy. Světovou premiéru měl 8. 10. 1985 v Barbican Theatre London. Je třeba smeknout před autory muzikálu, kterými jsou Alain Boublil a Claude-Michel Schönberg, jak se jim podařilo převést tak objemnou látku do hudebně dramatické podoby. Po měsících jednání začala vznikat česká verze muzikálu, která měla premiéru v Divadle na Vinohradech 25. 6. 1992. A teď se dostáváme k Jiřímu Kolbabovi a k roli, kterou má v mém vyprávění. Dostal skvělý nápad pořídit svým obchodním partnerům k Vánocům lístky na Bídníky a to ještě ke všemu na derniéru. Byl to obdivuhodný výkon, protože vstupenky byly po celou dobu beznadějně vyprodané. Díky těmto okolnostem jsme seděli s manželem 13. 9. 1992 v hledišti a já jsem od té doby ztracená. Byla to nádhera a navíc skvělé obsazení – Karel Černoch, Jesse Webb, Helena Vondráčková, Lucie Bílá, Jiří Korn, Petra Janů atd. Koupila jsem si kazetu s nahrávkou a pouštěla ji tak neúnavně, že i moje, tehdy pětiletá dcera, uměla brzy přezpívat všechny party. Ta hudba se nám zakořenila hluboko v srdci. Kazetu si pouštím dodnes, protože se mi na jiném nosiči už nepodařilo sehnat stejnou českou verzi. V angličtině jich máme několik. Po letech jsme se na tento muzikál zašli podívat znovu, tentokrát do Městského divadla Brno. Bylo to pěkné, dokonce za toto představení soubor dostal i mezinárodní ocenění, přesto jsem si však doma pustila zase svou starou kazetu. Včera jsme se s dcerou vydaly na nejnovější Bídníky do kina. Tento film je určen především těm, kteří mají rádi muzikálové provedení slavného románu. Vadí-li vám, že umírající postava zpívá – čekají vás téměř tři hodiny trápení. My jsme si to užívaly. Husí kůže nám naskočila už při prvních taktech melodie a zásoba kapesníků nestačila. Emoce se na nás z plátna valily takovým proudem, že jsme chvílemi až zapomínaly dýchat. Režisér Tom Hooper vsadil na velkolepé scény bez pozlátka, které byly nesmírně působivé. Všichni herci zpívají své party sami, což jsem ocenila především u Javerta, neboť Russell Crove má nádherný, téměř rockový „chraplák“. Také Hugh Jackman a Anne Hathaway byli ve svých rolích Jeana Valjeana a Fantine velmi charismatičtí. Neporozuměla jsem jen obsazení Cosette v dospělém věku. Amanda Seyfried působila totiž unyle, a svým výrazem degenerované šlechtičny nevzbuzovala nejmenší sympatie. Vlastně jsem nechápala, proč by jí měl Marius dát přednost před krásnou Eponine, kterou skvěle zahrála Samantha Barks. Moji dceru zaujaly také kvalitní české titulky. Zatím jsem se nikde nedozvěděla, kdo si dal takovou práci s českým překladem a proč nebyl jednoduše použit původní překlad Zdeňka Borovce. Téma tohoto díla nachází velmi konkrétní rezonanci i v naší společnosti, která prochází obdobím hlubokého rozčarování. Nemáme sice své padlé, zato však máme své chudáky, své hrdiny i své hyeny. Každopádně včera dostaly naše dušičky kvalitní potravu, a jestliže najdu dalšího ochotníka, který mě v kině bude držet tři hodiny za ruku, ráda se na Bídníky půjdu podívat znovu.