Bazilišek vlasatý

Obdivuji pohotové lidi, kteří dokážou vtipně zareagovat v situaci, která by jinak nebyla vůbec zajímavá, natož zábavná. Navíc jsou schopni zachovat kamennou tvář a svou chvilku si náležitě vychutnat.

V této souvislosti jsem se připletla k půvabné scénce v tramvaji. Líná šlapat po svých jsem si řekla, že se kousek svezu. Na zastávce, pár kroků ode mě, stála starší paní s jízdenkou připravenou v ruce. Když přijel tramvajový vůz, čekala u zavřených dveří. Protože se neotvíraly, přecupitala zmateně k těm, do kterých jsem nastupovala já. Jen mi blesklo hlavou, že paní asi dlouho tramvají nejela, když neví, že je někdy třeba použít příslušné poptávkové tlačítko u dveří. Sedadla byla obsazena, tak jsem se postavila nad nějakého vlasáče, začteného do knihy. Kousek ode mě stálo madlo s označovačem, ke kterému se hrnula s jízdenkou ta dáma ze zastávky. „Nefunguje to,“ stěžovala si, když se jí nedařilo správně vsunout pomačkaný lístek do škvíry. „To musíte říct, kam jedete,“ poradil zřetelně vlasáč, aniž by zvedl zrak od stránky. „Na Šilingrák,“ špitla paní. „Do té krabice, a nahlas,“ zněla další rada. „Na Šilingrák“, houkla žena do označovače a spolucestující zpozorněli. „ Asi by se to mělo říct spisovně,“ dumal mladík a konečně se podíval po cestujících, kteří už se začínali dusit smíchy. V očích mu blikaly veselé jiskřičky, ale jinak nehnul ani brvou. Bohužel jsem musela vystupovat v momentě, kdy paní přehnaně artikulovala do kastlíku: „Šilingrovo náměstí!“ Tekly mi slzy od smíchu. Vím, bylo to trošku škodolibé a doufám, že tu chudinku už déle netrápili, nebo že mezitím nepřistoupil revizor. Toho vlasáče ale miluji.