Cesta na střechu Brd (fotoblog)

Kdo chce pokořit nejvyšší vrchol Brd, pověstný Tok, musí ujít nejméně 15 km a zdolat převýšení cca 300 m. Pak ale stane na místě ještě nedávno prakticky nepřístupném, kam noha civilisty nesměla vstoupit téměř po celé století...

Po zrušení vojenského újezdu patří i dopadová plocha Tok do chráněné krajinné oblasti Brdy, vyhlášené k 1. 1. 2016. Po letech služby v armádě je hora opět volná a příroda může ukázat, co umí. Zacelit rány, které jí způsobil člověk svou činností, a zahalit tocké pláně opět do ticha, v němž každý východ slunce vítá jen ptačí zpěv. Nyní tedy můžeme zažít opravdovou, dříve zapovězenou krásu této části Brdské vrchoviny a ponořit se hluboko do lesů. 

Z Obecnice stoupá silnička jen mírně a hned na počátku naší cesty nabízí pohled na jedno z kouzelných modrých očí Brd - vodní dílo Obecnice, jemuž místní neřeknou jinak než Octárna. Přicházíme odspodu a nejdříve zaznamenáme kaskádovitý odtok z nádrže. Voda se tak provzdušňuje a čistí.

Octárna byla původně rybníkem, sloužila jako zásobárna vody pro hamry i továrničku na ocet. Dnes je rezervoárem pitné vody a hlavně – je krásná! Zatravněná hráz lesního jezera je v létě pokryta nesčetnými druhy lučního kvítí a poletují tu desítky motýlů. Byl zde lokalizován velice vzácný orobinec stříbrošedý – to je takové zvláštní rákosí s doutníky.

Dál a výš nás vede Obrázecká lesní cesta, míjíme Albrechtský přivaděč, který svádí do Octárny vodu z potoků, pramenících pod Tokem. Je v něm ale žalostně málo vody… Brdy na jaře voní vodou, je tu slyšet zurčení nesčetných pramenů a les je nasáklý jako houba – ovšem poslední roky je to iluzorní obrázek, sucho je i tady.

Přesto stále procházíme krásným vzrostlým lesem, kde se mezi smrky zelenají vysazené mladé buky.

Na rozcestí u Tetřívčího potoka nás hraniční kámen upozorní, že máme odbočit na Rusínskou lesní cestu. Vytesaná písmena D a H označují historickou hranici dvou panství – Dobříšského a Hořovického.

„Jsem stoletý, ale šťastný a silný“, šeptá možná tenhle obří buk u cesty zvané Rusínská, pojmenované na památku lesních dělníků, kteří koncem 20. let minulého století pomáhali kácet stromy na budované cílové ploše pro dělostřelce.

Teď už nás čeká jen stoupání úbočím Toku po pěšině mezi borůvkami a brusinkami - budoucí sladké plody už začínají růst na keřících všude kolem.

Tok není žádný ostrý kopec, je to obrovská náhorní plošina, v této jižní části porostlá řídce stromy a hustě vřesem, kapradinami, borůvčím… Místy se mezi stromy otvírají výhledy, které sice nejsou panoramatické, jako ty ze severní části planiny, ale stejně úchvatné. Jsme na "střeše" české kotliny!

Toto jsou zatím barvy Toku – hnědá a rezavá – nežli je překryje krajkoví kapradin a rozkvete vřes. 

Na vřesovišti se místy dochovala kamenná moře, památka na dobu ledovou. Drsná a melancholická krása těchto míst se dotkne srdce každého návštěvníka...

Skokan na cestě vypadá nepatřičně, ale brzy se ztratí v porostu, který ukrývá četná jezírka, vytvořená v kráterech po granátech. Ta jsou domovem vlhkomilných živočichů i rostlin. Na Toku roste také rosnatka okrouhlolistá, vzácná masožravka.

A je tu vrchol! Nejvyšší bod Středních Čech, vyšší než vzdálená Milešovka, nebo Javořice. Nic vyššího v blízkosti není. Až pohraniční hory, na něž lze dohlédnout ze severní části dopadové plochy. Tuto část Toku s úžasnými výhledy a bunkry na Houpáku si necháme na příště.

Samorost s uraženou tetřeví hlavou, usazený v kamenném mužíku, oznamuje, že jsme ve výšce 865 m nad hladinou moře.

V určení nejvyššího místa brdského krále se trochu tápalo a také název Tok má nejasný původ. Určitě se tedy nedá říci, zda se hora jmenuje podle tetřevího toku, točícího se větru, nebo vodních toků, které pramení na jejím úbočí.

Opusťme ale vrchol a přesuňme se na jedno speciální místo, jen pár desítek metrů odtud. Jako přelud v poušti se uprostřed lesa objeví líbezná luční enkláva Na Carvánce, s jezírkem a novodobou loveckou chatou, návštěvníkům bohužel nepřístupnou.

Je tu ale funkční studna, která v nouzi poslouží k občerstvení.

Původně kralovala mýtině krásná roubená hájovna na kamenné podezdívce - musela ale ustoupit vojenské střelnici. Carvánka naštěstí nebyla úplně ztracena. Nový majitel zajistil její rozebrání a přenesení na nové místo, kde dělá parádu dodnes: na druhou stranu vojenského újezdu, do Strašic. Ve své době byla hájovna nejvýše položeným trvale obydleným lidským sídlem a myslím, že paní hajná si tu v zimě užila své…

Když je slunečné a teplé počasí jako právě dnes, ani se nechce z Carvánky odejít. Nakonec se ale odhodláme a vyrazíme kolem požárního valu na okraji dopadové plochy na zpáteční cestu.

Jedno z mnoha mravenišť, které potkáváme cestou, prostě sídliště „Pod Modřínem“.

Kolem seníku a krmelců na rozcestí Pod Tokem pak odbočíme k opravdové raritě – kamenným schodům uprostřed lesa.

Asi sto kamenných, již zčásti zarostlých a polorozpadlých stupňů, bývalo zkratkou na cestě z Carvánky do Obecnice. Jejich vznik se odhaduje na dobu před 150 lety, kdy po nich stoupal možná sám kníže Wilhelm, tehdejší majitel panství, nebo jeho lesní personál. Později tudy chodila pro zásoby do vsi i nám již známá paní hajná Růžena Boučková z Carvánky.

My sestoupíme po schodech dolů a pohodlnou cestou dojdeme až pod vrch Klobouček. Kolem je ten nejkrásnější brdský les, nazývaný dříve Velká Baština.

A je vážně bašta se jím procházet! Rostou tu obrovské smrky, buky, borovice, javor klen… Takový smíšený les je ideálem i pro dnešní lesní hospodáře.

Hezky posedět se dá u studánky U Kloboučku, ale je čas vrátit se do civilizace. Cestu na střechu Brd končíme opět v Obecnici, která je s Tokem odnepaměti spojena. V létě tu z každé chalupy voní borůvkový koláč nebo smaženice, a tokajícího tetřeva mají místní dokonce v obecním znaku.

Zdroje a odkazy:

Jan Čáka: Střední Brdy - krajina neznámá 

http://www.brdy.info/kapitoly/tok.php

www.brdy.org