Úsměv, prosím!

Když mě na podzim na odvolání vzali na VOŠku, čekala jsem, že největší problém bude dohnat dva měsíce výuky. Houby - největší problém bylo sehnat naprosto obyčejnou průkazovou fotku, bez které mi odmítli vydat index...

Naposled jsem se byla fotit před víc než pěti lety na občanku, a tak mi kolegyně z práce  doporučila "fotošop" poblíž. Doslova řekla: "Půjdete po Starostrašnický a jak je na rohu drogerie, tak tou ulicí zahnete doleva a je to asi třetí barák."

       Tak jsem odešla z práce dřív, aby ještě měli otevřeno, a opravdu jsem tam našla upoutávky "průkazové foto do hodiny" a podobně. Ale ať jsem zvonek s názvem firmy mačkala jak jsem chtěla, nikdo nereagoval. Cestou domů jsem si pak bedlivě prohlížela každý obchod, ale nikde nefotili.
         Protože jsem index chtěla dostat co nejdřív a školu jsem následující den měla od osmi, rozhodla jsem se nechat se vyfotit ve fotoautomatu. Na internetu jsem si našla, kde v Praze jsou, vybrala si dva nejbližší a ráno si přivstala...
Ten, co měl být na Můstku před Albertem, jsem nenašla. Našla jsem Můstek:-), našla jsem Albert, ale fotoautomat nikde.

       Další měl být na Muzeu před kasínem, a tak jsem se vypravila tam. Ten jsem našla, ale nevypadal zrovna vábně - krycí "záclonka" byla zčásti utržená a seděl v něm nějaký kluk, který kouřil a zjevně se fotit nechtěl. Slušně jsem ho vyhodila a přečetla si návod na obsluhu. Samozřejmě tam byl problém - 100 Kč se muselo zaplatit jen v desetikorunách a dvackách. V těchhle mincích jsem u sebe měla jen 40 Kč, a tak jsem si šla do nejbližšího obchodu koupit cigarety. Zaplatila jsem dvoustovkou a poprosila prodavače, jestli by mi nemohl alespoň 60 Kč dát v příslušných mincích. Dal mi dvacku, zabručel, že nemohl, a zbytek mi dal v papírových a drobných. Když viděl, jak zoufale se tvářím, slitoval se nade mnou a poradil mi, ať si vedle v automatu koupím lístek.
       Našla jsem tedy automat, stiskla tlačítko toho nejlevnějšího lístku (jezdím na tramvajenku) a vhodila tam kovovou padesátikorunu. Vypadl mi lístek... A hrst pětikorun. Protože čas tlačil, vzdala jsem to a šla do školy bez fotek.
       Odpoledne jsem se cestou do práce ještě stavila ve fotolabu, kde mi předtím nikdo neotevřel... A historie se opakovala. Po bližší prohlídce jsem si všimla cedulky "k pronájmu".
       V kanceláři jsem "poděkovala" kolegyni, ale ona svou vinu popírala. Tvrdila, že se tam zrovna před týdnem nechávala fotit. Ještě chvíli jsme se o tom bavily a najednou jsme objevily, kde je problém - byly tam dva podobné podniky hned naproti sobě! Neřekla mi, na které straně ulice to mám hledat, každá jsme byly v jiném a ani jedna jsme si nevšimly toho druhého.

       Po práci jsem tedy sebejistě vkročila do obchodu, plného fotorámečků a alb. Ale ouha: že tam průkazové fotografie stojí bez negativu 150 Kč bych ještě nějak přežila, ale když mi velice "příjemná" paní za pultem sdělila, že bych musela minimálně dvě hodiny čekat, protože do té doby mají plno, šla jsem pryč.
       Smutně jsem se vlekla domů, smířená s tím, že mi prostě není přáno.
Když jsem uviěla obchod s výlohou plnou fotoaparátů a polštářů s potiskem, zkusila jsem to. Unavená po náročném dni jsem se doploužila dovnitř a s předtuchou záporné odpovědi se zeptala:
"Dobrý den, průkazové fotky mi tady asi neuděláte, co?"
Sympatický prodavač mi ovšem odpověděl, že ano, a že dnes je dokonce slevový den, takže to bude jen za 95 Kč.
Nevěřila jsem tomu, že se na mne konečně usmálo štěstí.
"Aha, to asi nebude na počkání, co?"
A opět mě překvapil - usmál se a řekl, že samozřejmě bude. A ukázal mi, kam se mám posadit.
Vzpomněla jsem si, jak to při podobných příležitostech vždy vypadalo:
"Koukněte se sem", "bradičku trochu nahoru", "nemračte se na mne" a podobně, vždyť to snad všichni známe.
       Ale kdepak! Jen jsem si rozpustila vlasy, sundala kabát a sedla si, kluk rozsvítil, vzal digitál, odpočítal 3, 2, 1, teď! a ukázal mi fotku, jestli se mi líbí. Ani jsem se na ní pořádně nekoukla a řekla, že jo, nechala si fotky vytisknout, zaplatila a odešla.
     Celé to trvalo sotva pět minut a když jsem se doma koukla na fotky pozorněji, zjistila jsem, že vůbec nejsou špatné. naopak - jsou tosnad jediné použitelné fotky, které jsem kdy měla...