Můj syn žije s hlavou v oblacích. Nebo někde mezi oblaky a fotbalovým hřištěm. V legraci mu říkávám, že má místo mozku z kopačáku kostku. A on se jen šťastně usmívá a je na světě rád…
Krom fotbalu hraje volejbal a pingpong a taky plave. Teda přesněji, zatím jsme neobjevili sport, ve kterém by se mu nedařilo. Léto tráví na hřišti, kam mu nosím svačiny a oběd. Nepěkné počasí zaháníme doma nájezdy s florbalkou na branku – proluka mezi obývákem a kuchyní. Nepřetržitá akce a pohyb. Všimla jsem si, že většina volejbalistů při čekání na podání soupeře soustředěně sleduje míč. Můj brouček ve volném zlomku vteřiny stihne zatančit Gagnam style. Když se náhodou večer u televize přestane hýbat, je jisté že spí.
Dalším poznávacím znamením mého synka je neustálé zapomínání. Odkládá věci způsobem, že přestávají existovat. Jediný kousek oblečení, který zatím ve škole nezapomněl, jsou slipy. No, zaplať Pámbu za to! Onehdy jsem mu ráno připomínala, ať si do školy donese nové pantofle a vezme domů staré. A taky ať se podívá po zapomenuté mikině. Tři dny nosil nové pantofle v aktovce. Čtvrtý den jsem se mu vydala naproti ke škole. Už od dveří vítězoslavně volal: „Mamko, vyměnil jsem si ty pantofle!“ Zajásala jsem a připomněla ještě druhý bod programu, mikinu: „A do prdele, na tu jsem zapomněl,“ chytil se za hlavu klouček a běžel zpátky do budovy. Po více než deseti minutách vyšel se svým typickým spokojeným úsměvem: „Já jsem ji měl, mamko, na sobě…“
Včera jsem se neudržela a hned po návratu synka ze školy položila úplně zbytečnou otázku: „Tak co, jak to dneska šlo, jaký jsi měl den?“ Samozřejmě vím, že vše zásadní se dozvím až večer před spaním, ale někdy tuhle hru prostě ráda hraju.
„Já nevím…“ zní první odpověď.
„Jak nevíš, vždyť jsi teď přišel, tak přece musíš vědět, jak bylo ve škole…“.
Synek je zlatý a snaží se vyhovět: „Jo mamko, ve škole všechno dobrý… Vlastně počkej,“ zamyslí se „co je dneska za den… Jo, vždyť dneska není úterý, dneska je pondělí, tak to nebylo dobrý, to bylo spíš špatný, zejtra to bude dobrý…“
Mé milované ufo…
Dnes odcházel do školy a já se podivila, že se při obouvání tak divně válí po zemi.
„Proč si normálně nesedneš a neobuješ se?“
„Mně nebaví sedět.“
„Jak nebaví? Ve škole přece taky normálně sedíš, ne?“
„Nesedím, paní učitelka mi dovolí i klečet, když se melu…“
A v tu chvíli se mi rozsvítilo! Vždyť on má určitě poruchu pozornosti s hyperaktivitou! A při tom deset let šťastně žiju v iluzi, že mé dítě je úžasný svérázný mimozemšťan. A této iluzi nejspíš stejně spokojeně podléhají i pedagogové jejichž rukama prošel. Nikdo nás nepostrčil do poradny, nikdo po nás nechtěl žádné lejstro. Možná proto, že usoudili, že matka psycholožka si s tím sama poradí. A nebo proto, že měl štěstí na pedagogy, kteří používají selský rozum.
Z termínu „hyperaktivita“ mi po letech v pedagogicko-psychologické poradně už naskakovala vyrážka. Populární berlička rodičů, kteří neměli dostatek odvahy a soudnosti dát dětem pravidla a řád. Záchranné lano pedagogů, kteří potřebovali zdůvodnit „zlobení“ toho či onoho dítěte. Bez diagnózy není pomoc. Diagnóza se ale často stává omluvenkou.
Když budeme chtít, každý z nás si na čelo může nalepit svou vlastní diagnózu a hodit na ni veškeré své životní prohry. A nebo své „diagnózy“ můžeme přijmout jako něco, co nás dělá originálními. Přestat s nimi bojovat a místo toho se nimi naučit počítat a žít.
A co z toho všeho plyne? Milí rodičové, máte-li doma velmi živé dítě, nenuťte jej sedět u piána a kupte mu raději bicí... :-)
