Dnes trošku o tom, jak v iluzi dokonalého světa (však víte... vedou krásní, mladí, kreativní, flexibilní...) obstát i s vlastní nedokonalostí... Ale víc o tom, jak přežít nedokobńalost potomků...
Shodou šťastných náhod jsme s kolegyněmi na pracovním výjezdu do matičky stověžaté měly možnost shlédnout jedinečný charitativní koncert skupiny The Tap Tap (kapela tělesně postižených studentů a absolventů škol pražského Jedličkova ústavu). Na Václaváku společně s různobarevnými turisty a bezdomovci, atmosféra neskutečná, půl koncertu jsem snaživě promrkala, abych nezačala bulet.
S našimi kluky jsme jejich největší šlágry hned začali sjíždět na youtube a nenechali si ujít ani možnost navštívit v sobotu jejich koncert V Hlubokých Mašůvkách nedalko Znojma. Plánovala jsem po koncertě uspořádat pro naše malé sportovce osvětovou přednášku o tom, jak těžké je žít s jakýmkoli tělesným nebo smyslovým handicapem. Atmosféra a zaujetí našich kluků ale udělaly své i bez zbytečných doplňujících komentářů. Davídek proseděl celý koncert těsně pod pódiem a pohledem pečlivě sjížděl všechny účinkující: „Mami, co je to ta bílá hůlka? Na co to mají?“ „A jak vidí slepí? Jako když zhasne světlo?“ „Proč je ta paní s tím kolem tak malá? To už nevyroste?“
Desetiletý Robča motivován potřebou udržet image drsného muže jen obtížně skrýval obdiv: „Ty jo, já bejt na vozejku, tak bych si to asi hodil. Sou hustý.“
Z koncertu jsme si samozřejmě dovezli domů cédéčko a malí dýdžejové se už v autě začali přít o to, která z písniček je nejlepší. Konec světa-zrušeno nebo Řiditel autobusu? Doma pak hulákali společně s novými oblíbenci na střídačku oba tyto songy. Dlužno podotknout, že Tap Tap trumfli i šíleného Psy a jeho Gagnamstyle za což jsem jim neskonale vděčná.
Při žehlení podmalovávaném dvacátým poslechem Řiditele autobusu jsem si podržela v hlavě větu: „Mám malý boty, ale práva mám stejně velký jako ty…“ Jednoduché, nadčasové a obecně platné. Nejenom bílá hůlka, krátký nohy… i být dítětem může být občas docela slušný handicap ve světě moudrých a bezchybných dospělých. Někdy mám pocit, že právě možnost dělat chyby a osahávat si svět metodou pokus omyl našim zatím pidipotomkům vehementně upíráme. Vztekat se, dostávat trojky na vysvědčení, vylévat šťávu na bílý ubrus… zakázáno! Kde bereme tu jistotu, že sami máme právo občas fungovat na padesát nebo i dvacet procent, kdežto děti by měly být alespoň na osmdesátce, ne-li na stovce? „Jedem v tom všichni spolu, tak nás nechte jet…“
Když nemám možnost sem tam polevit nebo se splést, ztratím chuť se do čehokoli pouštět. Vyžadování dokonalého výkonu samo o sobě odrazuje, napětí ze snahy vyhovět zcela přirozeně vede k omylům.
Popravdě dokonalost je pěkná nuda. Bolí z ní břicho, hlava i záda. Proto, zvlášť před závěrečným školním bilancováním přeju rodičům nadhled a dětem bezbolestné léto!
