Žijeme na sídlišti přilepeném k okrajové části čtyřicetitisícového města. Do školky chodíme v tepláčcích, nakupujeme v COOPu, kde mají vše od rohlíků po plastová autíčka na setrvačník, nedávno třeba i burčák. Když s kluky vyrážíme „do města“ tepláky vyměníme za rifličky. Předesílám, že naši kluci jsou temperamentní nikoli však hyperaktivní a bezprostřední nikoli však nevychovaní.
„Mamko! Černoška!“, vykřikl Davídek nadšeně tak, že se otočilo několik kolemjdoucích. Těsně před tím, než nás mohl někdo nařknout z rasisticky orientované výchovy, Davídek naštěstí pokračoval: „Ta je tak krásná! To by mohla být klidně manželka pro Jamese!“, připomněl svalnatého favorita z reality show „Kdo přežije…“. „A ten zadek! Ta má skoro stejně krásnej velkej zadek jako ty maminko,“ spokojeně se umál malý lichotník. Spolkla jsem kázání o nezdvořilosti a pohladila ho po blonďaté hlavičce. Na doslech stojící mladíci pobaveně skoukli mé pozadí.
„Mamko, já už ten rohlík nechci,“ podal mi Robča půlku své svačiny. Z mého odmítavého výrazu vytušil, že zase přijde nějaké dietní prohlášení. Něžně pomačkal Michelinku na mém břiše a rychle dodal: „Aspoň budeš mít lepší polštářek.“
Kousala jsem rohlík a snažila se zaplašit vtíravou myšlenku na to, že baculka futrující rohlík se sýrem na veřejnosti zaručeně vzbuzuje pohoršení. Očima jsem zabloudila do výlohy butiku, kam určitě budu chodit nakupovat, až jednou budu bohatá. Zelený kabát s kapucí by zakryl polštářek i „krásný“ zadek. Celých třicet vteřin nudného postávání mezitím donutilo Davídka vyšplhat na značku „Pozor děti!“ (jak stylové…) a Robču vystartovat za kamarádem na druhém konci náměstí. „Paťás! Počkej!“ hulákal tak, že ho zaznamenali snad úplně všichni kromě Paťase.
Kloučky jsem pochytala s připomenutím, že jestli se ode mne budou vzdalovat, určitě je zmastím. Dlužno říct, že tuto mou hru už dávno prokoukli a když ze mne některý z jejich kamarádů začne mít strach, vždy ho se smíchem uklidní, že „máma jen tak straší“.
Před vstupem do hračkářství, kam jsme šli vybírat dárečky k narozeninám pro naši kamarádku a neteřinku, jsem hochy upozornila, že by bylo prima, kdyby ubrali na zvučnosti svých hlásků a sprostá slova, která jim občas v emocích ujíždějí, nahradili raději oblíbeným výrazem „huuustý“.
„Hustý! Hello Kitty Bindeez! To jsi mamko říkala, že kdybys byla holka, že bys to chtěla. To vemem Barunce“. Kombinace tvořivého dárečku s profláknutou ale oblíbenou figurkou by mohla klapnout… Hustých úžasností bylo samozřejmě plné hračkářství. Těsně před zavíračkou měl podmračený prodavač z našeho pobíhání a pokřikování určitě radost. Ale… kšeft je kšeft. A ten jsme mu díky dvěma růžovým narozeninám udělali poctivý.
Cesta k autu probíhala v podobném radostném rozjaření, ke kterému přispělo i těšení na zmrzku. „Bez vás bych si v tom hračkářství asi neporadila. Uděláme si radost.“
Přestala jsem vnímat pobavené pohledy kolemjdoucích, když Davídek zanotoval refrén své oblíbené cizojazyčné písně „imósa, imósa, así mosé umá tá…“ následovaný rytmickým vzdycháním, ke kterému Roba vystřihnul úchvatný břišní tanec.
V cukrárně se příjemně vydovádění poskládali do křesílek. Díky za nádherný baboletní podzim! Kloučci na proutěných židličkách totiž rovnou pohodlně zakotvili v tureckém sedu, což by na bíle polstrovaných křesílcích uvnitř zavánělo průšvihem. „Davčo, já mám zmrzku black and white. Opakuj to po mně, to je anglicky“, učeně vyhlásil Robča. A lekce angličtiny pokračovala, dokud zmrzku neslízali… A já si v duchu dala závazek, že dokud nebude nezbytně nutné šněrovat je do smyček konvencí, moc ráda se tomu vyhnu.
