Co se stane, když matka od dětí zůstane sama doma se sedmičkou růžáku ze Znovínu...
Švagrová má termín porodu zítra, sestřenka příští týden. Pětaosmdesátiletý děda prodělal během posledního měsíce plicní embolii a mozkovou příhodu, po které ochrnul na polovinu těla. Za námi maratón konce školního roku, kdy jsme absolvovali volejbalové turnaje, fotbalové dohrávky, z posledních sil doškrabávali čtenářský deník a v polospánku psali závěrečné písemky (omluva za mateřský plurál, psal samozřejmě synek a já jen vyšilovala nad zbytečnými chybami…).
Koktejl pocitů, který ani v nejmenším nemá šanci koexistovat se zdravým rozumem. Pánbůh signalizuje: „Přibrzdi šílenče!“
„Kluky tam brát nebudeme“, odtušila máma, když jsme se chystali za dědou. „Není to hezký pohled. Má v nose sondu, kterou ho krmí, nemůže mluvit, oholili mu vousy…“
Bílá postel, vyhublý obličej, pootevřená ústa, zastřený pohled, těžký chraplavý dech… Máma se nakloní a sděluje vše důležité… Ája ještě nerodí, Robča měl samé jedničky, Davídek půjde do školy až za rok… Děda bezhlasně hýbe ústy. Pak už mluvíme jen očima, držíme ho za ruku. Brečet by se v tuhle chvíli nemělo, usmívat se je taky blbost. Všechny intelektuální debaty o eutanázii můžou jít do prdele!
Střih…
„Mamko, tohle byl nejkrásnější den v mým životě!“ halasí do telefonu synci jeden přes druhého. „Nejlepší byly ty čtyřkolky! Ale tobogán byl taky dobrej“, překřikují se. „Stan je obrovskej, tam se vejdem… Jó jedli jsme a mazali jsme se!“ Pánská jízda plná adrenalinu a hamburgerů. Kluci v extázi.
Střih…
Po ukrutně dlouhé době sama v prázdném bytě. Nalévám deci a připíjím na život. Blbá situace nutící k filozofování nad logikou toho, co děláme. Jak v našem plném životě, občas není k hnutí (díky milý Ondro Ládku za tuhle výstižnou formulaci). Není čas přibrzdit a jen tak být. Držet se za ruce a vnímat jeden druhého. Nenechávat rozpliznout vztahy do facebooku, kde můžeme sjíždět tři diskuse současně, aniž bychom cítili toho, kdo je na druhé straně PC. Nablikat digitálem stovky fotografií, aniž bychom se na ně někdy podívali. Nudu zamáznout seriálovým dojákem. Pracovat nadoraz, protože pak jsme správně in, uhnaní a vyčerpaní.
Vzpomínám na okamžiky, kdy jsem cítila, že opravdu jsem. Když se koukám na kluky jak běží po zahradě, zdraví a plní energie, vůně vlhké trávy a oranžové teplo zapadajícího slunce. Mám chuť dělat v trávě kotrmelce, dokud se mi úplně nezamotá hlava a nebudu zase malá holka…
Když je ráno budím a oni rozespalí rozlepují oči a bez chlapských zábran („už jsem velkej na mazlení s mámou“) se ještě úplně vláční, s potem slepenými vlásky přitulí a nechají se jen tak podržet. Zavírám oči a zastavuju čas…
Je to ukrutná jízda. Jenže přibrzdit mám strach. Co když už se pak nerozjedu?
